Z pohledu lososa

Jakožto největší nadšenec jsem již několik dnů (dozajista ne týdnů) před vpuštěním na hrad sdílela svoje lože s mravenci, pavouky a červíky. Díky tomu se mi v momentu, kdy se ozvalo první zaskřípání bran, objevilo v žaludku hned několik motýlků najednou! (Do dnešního dne si nejsem jistá, jestli šlo skutečně o radost či se pouze housenky dostaly dál, než měly.) 

Někdo si ovšem řekl, že kecky plné hlíny a kamínků nejsou vhodné zadostiučinění, a tak v moment, kdy nás uchvátila majestátnost bradavického hradu a veškerá cesta k radosti a štěstí byla pouhý krůček od nás, brána se zasekla. Samozřejmě, že to nikdo nečekal a tak se to nikdo nerozhodl ani řešit! A nemyslete si, my jsme se snažili dostat dovnitř. Už už jsme natahovali ručičky a vykřikovali „Let me in… Let me iiiiiiiiin,“ veškerá snaha však byla naprosto marná.

 
Po několika dlouhých dnech, kdy se několik spolužáků málem snížilo ke kanibalismu, byly naše prosby  konečně  vyslyšeny.  Pan  řídící  se  řítil  z hradu  k branám  jak  slimáci  z Rona Weasleyho. Všechny kapsy měl narvané malými obálkami, dokonce se mu některé sypaly i z rukávů. Když konečně stál u brány a nechal ji znovu otevřít, vylétla na nás ta hromada obálek, které u sebe vedoucí měl, a div nás nešálil zrak! Bodejť, že za námi nikdo nepřišel, však ani nikdo nevěděl, že jsme vůbec byli přijati na hrad!

 
Had vem pozdní přijetí. Byli jsme nadšení, že vůbec můžeme být součástí něčeho většího (a taky že se konečně dostáváme do doby kamenné, kdy naši hliněnou postel nahradí ta ze  žuly.)  A  zhruba  první  týden  byl naprosto úžasný. Poznávali jsme tolik nových tváří, z nichž všichni byli naprosto milí a vstřícní. Zahrnovali nás fazolkami, svrčky, dobrotami z kuchyně, čímkoliv, jen abychom jim upsali svou duši. Když už jsme ale byli trochu otrkaní, jejich šťastné úsměvy se změnily… na poněkud děsivé. A po tom, co mě vidličkou opíchal minimálně jeden člen z každé koleje, rozhodla jsem se vydat na bezpečnější území.

 
Ano, přesně tak! Ďáblova jáma se stala mým domovem. I přes to, že jsem se u jámy neobjevila tolikrát, za každý pád jsem si dala šlofíka s ďáblem a pak sledovala ostatní nebohé duše, jak padají do jeho útrob. Jenže to taky nevydrželo dlouho. Ďábel se po pár dnech rozhodl, že druhou díru do hlavy mu nevymluvím, a tak mě vykázal nadobro pryč.

 
V ten moment jsem byla již úplně ztracena. Studentů jsem se bála, Ďábel se zas bál mě a já neměla žádné místo, kde bych se mohla schovat. Tím začala moje neslavná pouť po hradu a okolí. Putovala jsem z jednoho konce na druhý a z druhého na čtvrtý. Nejdříve jsem přespávala pár nocí u Uršuly. Jsme takové spřízněné duše, furt bychom plakaly… ale když se mě pokusila podruhé utopit, řekla jsem si, že je na čase jít dál. V ten moment se mě ujala parta skřítků ze školní kuchyně. Dostala jsem malou, metrovou komůrku a nemohla jsem být šťastnější! Půjčili mi dokonce i deku a každý večer jsem měla skoro teplé zbytky.
Všechno dobré ale musí jednou skončit. Jsem od přírody zvědavý člověk, tak jsem se musela vypravit dál. A dobře, že jsem to udělala! Do města přijel zrovna cirkus a čirou náhodou hledali pokusnou opičku, na kterou by mohli vrhat nože – a to je přeci nabídka, která se neodmítá.

U nich jsem pak strávila většinu prázdnin. Vydělávala jsem dobré peníze, dostávala dárky za každý nůž, který o mě omylem zavadil, a ještě jsem se vyhnula tomu, čeho jsem se bála nejvíc.

 
Nyní již začal školní rok, moje barva se změnila a mně nezbývá nic jiného než doufat, že ochutnávat mě budou pouze masožravky.