Lesem za testrály

Jane Oak

Před lesem na mýtině ozářené strážními ohni nás zvědavě okukovalo několik hlav na kůlech. A madam Lecter nás zde instruovala o tom, co všechno nás může v lese sežrat a jak se máme správně chovat, aby se tak pokud možno nestalo. Dále jsme se díky zvědavé Emě dozvěděli, že možná nemusíme být snědeni celí, že možná přijdeme jen o končetiny. Na to padnul návrh, nebudu jmenovat koho, že bychom někoho případně obětovali, který naštěstí u madam Lecter neprošel. A pak jsme se konečně dozvěděli, že cílem naší výpravy budou testrálové. Tato informace a asi i to, že možnost snědení v tuhle chvíli všichni brali spíš jako srandu, způsobila, že se nikdo neotočil a neutekl, ba naopak vyrazili jsme na cestu.

Cesta lesem probíhala prvních pár set metrů (asi pár set, těžko říct v té tmě) poklidně. Kromě lucernami osvětlené cesty a ztemnělých nejbližších stromů nebylo nic vidět a slyšet bylo maximálně tak soví houkání. Po nějaké těžko určitelné době jsme dorazili na rozcestí, kde jedna cesta, osvětlená sem tam světluškou, vypadala velice příjemně a lákavě, zatímco druhá byla obsypána pavučinami, až kam světlo z luceren dosáhlo. A samozřejmě že za testrály vedla ta pavučinová cesta. Pár z nás, včetně mě, se této cesty hrozilo, protože acromantule, že jo. Nicméně byli jsme povzbuzeni Pitrysem: „Jste přece lvice, holky.“ Což jsem si já přebrala tak, že tím asi musím prokázat, že se Moudrý klobouk nespletl a patřím mezi nebelvírské – zvláště když se k tomu přidaly káravé poznámky o tom, že jsme přeci odvážní lvi (což mé sebevědomí moc nepovzbudilo). Vážně je nejdůležitějším znakem Nebelvíru odvaha? A když má někdo pud sebezáchovy a nebojí se dát najevo strach, znamená to, že není odvážný? Raději zpět k výpravě.

Poslali jsme strach do háje a vykročili na pavučinovou cestu. Madam Lecter nás cestou uklidňovala tím, že tu pavouci vlastně vůbec nemusí být, protože už je na ně zima a touhle dobou už jsou spíš schovaní v jeskyních, domech a hradech. Hradech! Ještěže je nebelvírská věž tak vysoká. Pitrys se mezitím nenápadně ztratil vpředu za stromem, aby na nás vzápětí mohl bafnout. Všichni (až na madam Lecter) jsme se pěkně lekli a chudinka Ema dokonce leknutím upadla na zem. Lucernu naštěstí nerozbila a vysmátý Pitrys jí hned přispěchal pomoct zpět na nohy.

Po pár minutách jsme dorazili na menší mýtinu, osvětlenou měsíčním svitem. Madam Lecter nás instruovala, jak hledat stopy testrálí přítomnosti, protože je vidí jen ten, kdo se setkal se smrtí. A následně každému z nás nacpala do ruky pořádný flák masa. Pitrys nás všechny překvapil odhalením, že testrály vidí a může nás k nim pomalu vést. Drželi jsme se tedy za ním a postupně krok za krokem jsme postupovali po mýtině směrem k testrálům (tedy v našich očích směrem k druhému konci mýtiny). Asi v půli nás Pitrys gestem ruky zastavil a mávl druhou rukou s masem před sebe do prázdna. „Vidíte… Tady je mládě testrála,“ a následně mu maso v natažené ruce se škubnutím zmizelo. Ovšem nebylo to to mládě, přiblížil se k nám další testrál, dospělý. A chvilku za ním pár dalších. Osud flákot v našich rukách byl tím pádem zpečetěn a všechny postupně končily v neviditelných útrobách testrálů. Chvilku na to dostal Pitrys povolení se na jednom z testrálů zkusit proletět. A my všichni s otevřenou pusou sledovali, jak nasedá na to, co nevidíme. A jak se na prázdnu vznáší výš a výš a za chvilku na tom samém prázdnu přilétá zpět k nám. Mezitím se podařilo testrálům sníst všechno maso, které madam Lecter s sebou přinesla. Bylo tedy na čase vydat se domů.

Madam Lecter si s Pytrisem vyměnili významné pohledy a já zaslechla něco o psychonbónech, když se najednou kousek před námi zjevil kočár. Moc dlouhou jsme neváhali a postupně se do něj všichni nacpali. V kočáře padl dotaz, zda poletíme, a než stihla madam Lecter pořádně protestovat, vznesl se kočár k nebesům a my všichni, jelikož jsme nic takového nečekali, jsme skončili na jedné hromadě uprostřed něj. Když jsme se vyhrabali zpět na sedačky, naskytl se nám úžasný pohled na ubíhající les pod námi a na přibližující se hrad s osvětlenými okny. V dálce bylo dokonce vidět tmavé jezero. Za nedlouho jsme přistávali na mýtině, odkud jsme původně vycházeli do lesa. Před kočárem nám pak ještě na rozloučenou madam Lecter rozdala bonbónky, po jejichž snědení jsme znenadání vypadli ve Velké síni. Že by to byly ty psychobonbónky, o kterých se madam zmiňovala na mýtině u testrálů? Tímto vpádem do Velké síně končila naše první a dobrodružná výprava do Zakázaného lesa. Za sebe mohu říct, že se těším na další. A mimochodem – našla jsem v lese děravou ponožku. Pruhovanou, červeno modrou. Po návratu z lesa jsem si ponožku zkoušela, samozřejmě po vyprání, ale byla mi velká. Tak jsem se rozhodla si ji zarámovat a visí mi teď v pokoji nad pracovním stolem. Kdybyste náhodou chtěli vědět, jak taková ponožka v lese nalezená vypadá, neváhejte se stavit.

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Přehled komentářů

Tlapí drbna

Stádo lvích oveček se dnes rozrostlo o další. Moc gratulujeme Laurie!
Červen se nese ve znamení dvojitých oslav. I dnes přejeme vše nejlepší dvěma lvíčatům. Jamesi, Denvlad, užijte si svůj den.
Nová zástava visí nad hradem a my za ni děkujeme naší Dors.

Seznam členů redakce

Šéfredaktor:
Princess Star
Zástupce šéfredaktora:
Rebecca Werde

Korektor:
Calla Torová
Nebelbrach Mechacha
Agnes O Mary
Eillen McFir Elat
Lily Starling

Redaktoři:
Dors Venabili
Hekatea Centaurix
Izzy Lavender
Martínek Havel
Sara Lance
Sarin Coyle
Thalira Arannis
Una Vinona Flare
Westbox Ashriver

Web&design:
Charlie Taylor
Martin Matýsek

Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 1 + 4 (číslem)?
Akce