Seriálové okénko, aneb jak nás vidí mudlové

U Merlinových vousů, to mi to schodiště snad dělá naschvál! Něco takového mi problesklo hlavou jeden loňský čtvrtek, když jsem se po hodině latiny s hlavou plnou deklinačních tabulek vydala do nebelvírské kolejní místnosti. Nepřála jsem si nic jiného, než se uvelebit do měkkého křesla u krbu a na chvíli zapomenout na všechny pergameny, úkoly a cvičení. Místo toho jsem se ocitla ztracená kdesi v pravém křídle, kde touhle dobou nebylo ani živáčka. Už jsem přemýšlela nad tím, že snad budu muset vyčarovat světlici (slyšela jsem o dvou studentech, kteří se po jedné přeměně schodů pohřešují už pět let, a nechtěla jsem se stát další položkou školní statistiky), když jsem zaslechla trhaný hlas vyvolávat dívku jménem Mildred Virválová k tabuli. Rozběhla jsem se k jediným pootevřeným dveřím, ale k mému velkému zklamání se nejednalo o třídu, ale o kabinet studia mudlů, a co hůř o naprosto prázdný kabinet studia mudlů. Po chvíli zoufalého rozhlížení jsem si všimla, že hlas vychází z malé černé skříňky na stole. No ano, to je přeci tele…, telezor…, ne, televizor! Mudlovské zařízení pro přehrávání pohyblivých obrázků, vybavilo se mi. Vida, k něčemu se ty poučky z knih přeci jen hodí. 

Z kostky se na mě usmívala čarodějka, asi tak stejně stará jako já. Vždyť většina mudlů o nás nemá vědět, tak jak to, že jim v televizi běží… Pohled mi padl na rozkládací krabičku na stole na které stálo: Čarodějnice školou povinné? No, cestu zpět stejně nenajdu a to křeslo vypadá tak pohodlně, pomyslela jsem si, čemu uškodí, když tu chvíli zůstanu.

Po půl hodině se na chodbě ozval dusot chodidel, přehlušovaný pokyny naší prefektky: Tudy, rychle, rychle, než si to ty schody zase rozmyslí. Nenápadně jsem se přimíchala do davu mířícího na večeři a do konce školního roku jsem pro záplavu esejí na objev v kabinetu ani nepomyslela. 

To se ovšem mělo změnit o prázdninách, které jsem letos trávila u babičky s dědou. Rodiče jsou oba kouzelníci, ale táta pochází z mudlovské rodiny. Když jsem tedy u své starší sestřenice Lotty v pokoji uviděla pohyblivé obrázky, tentokrát v značně plošší a větší krabičce, napadlo mě se zeptat na záhadu s Čarodějnicemi školou povinnými. (Nebojte, Josefína o nás ví, ono když ještě jako malý kouzelníček před něčími zraky nechtěně vznesete do vzduchu všechny jejich pastelky, tak se to docela špatně vysvětluje. Teoreticky s ní mám o Bradavicích zakázáno mluvit, ale vy to na mě neřeknete, že ne?)

Tímhle rozhovorem se přede mnou otevřel neuvěřitelný svět mudlovských seriálů o našem světě. Je jich tolik! Neuvěřili byste, co si o nás myslí. I když možná uvěřili, protože přesně to jsem se rozhodla s vámi sdílet. Celé prázdniny mi Josefína představovala první díly nových a nových seriálů, a já vám teď proto můžu přinášet přepisy rozhovorů, které jsme při jejich sledování vedly. 

Tak se pohodlně usaďte a bavte se se mnou nad tím, jak si ve světě tam venku představují naše životy:

Díl první – Čarodějnice školou povinné

Pohyblivé obrázky zde: Teleportovat

Lotty: Jé, tenhle seriál jsem jako malá milovala. Mildred nastupuje do Čarodějnické akademie madam Krákavé a od začátku padá z jednoho průšvihu do druhého, i když za to většinou nemůže. Hned po cestě se v lese potká s Ethel Svatouškovou, která i jako prvačka už umí létat na koštěti a později se z ní stane její úhlavní nepřítelkyně.

Daisy: Zatím je to dost věrohodné, možná až moc. Klobouk✓ hábit ✓ uniforma✓ koště ✓, i když, jak to na něm sedí?

Lotty: To je asi dámský posed, jako na koni, ne?

Daisy: Já ti nevím, vypadá to dost nebezpečně, jedna rána potloukem a jsi dole. U nás sedí na koštěti všichni stejně, při famfrpálu se sukně nenosí a na cestování máme sofistikovanější prostře… Já už zase moc mluvím, táta říkal, že to, že víš, že jsem čarodějka, ještě neznamená, že ti můžu půjčit leta…, ale nic. No prostě, aby ti pak někdo nepřišel z ministerstva vymazat paměť no.

Lotty: Cože?!

Daisy: Ale nic. Neboj, teď mají větší problémy, někdo vypustil na stáži v Americe jezero. Ale to jsi taky neslyšela. Tak, co tam máme dál. Hele, sbor, ten máme taky. A na uniformách barevné pásky, to jsou také rozdělené do čtyř kolejí?

Lotty: Ne, myslím, že mají jednu barvu pro každý ročník. I když počkej. Někde jsem myslím četla, že v knižní předloze ty barvy opravdu symbolizují koleje.

A hele, tady je slečna Metlová, tu jsem jako dítě nesnášela. Učí lektvary a od začátku si na Mildred zasedla. Vždycky se snaží najít sebemenší záminku, proč Mildred vyloučit.