Za zdmi kolejky

Představuji si, že v kolejce Zmijozelu je Ferdinand. Je tam slyšet jen tiché a varovné syčení. V kolejce Havraspáru si zase představuji šum křídel a moudrosti. V kolejce Mrzimoru vesele pobíhající jezevce. A u nás? Ne, nemáme tam lva rozvaleného na gauči. Máme tam čtyři malé, roztomilé hrabáčky. A věřte mi, že je s nimi neskutečná legrace. 

Někdy si říkám, kde na ty nápady chodí. Na jaro vystrkují čumáčky, později nosí do kolejky bílé pampelišky a foukají je do prostoru, kde pak vesele hopkají. V létě s námi jezdí na vodní skluzavce. Na podzim nosí kopy listí a společně s námi do něj skáčou. V zimě s námi zase jezdí na saních, oblečení v nádherných maličkatých kombinézkách. 

Občas se ale stane, že sedí nahoře na skříni a drží se tlapkami za hlavu. Říkáte si proč? Ne vždy se vše podaří. To se stalo i letos před Vánoci:

Chtěly jsme s holkama péct cukroví. Našly jsme starou knihu po babičce Niobé. A tak jsme si vytáhly vál, formičky a těšily se na kokosové tlustočervy, medové hrabáky, lvíčky z perníčků. Statečně jsme si uvázaly zástěry, Nio donesla mouku, cukr, Ema zase vejce. Samozřejmě nechtěně uklouzla a půlka vajec skončila na Nio. Ta se nedala a rozpoutala se vaječná válka. Když jsme se smíchem vše uklidily, vrátily jsme se k pečení. Hrabáčci měli také své zástěrky a jali se pomáhat. Na řadě byly citrónové dortíčky. Nio četla recept, Ema vážila, hrabáčci okukovali a ochutnávali. Pak se někam ztratily mandle a oříšky. Ema za nic nemůže, jen ochutnávala. Pak nastala chvíle, kdy se do těsta měla přidat citrónová kůra. Tu jsme neměly, ale zato měla Ema hrst citrónových bonbonů. V hmoždíři je rozdrtila a i přes nevoli Niobé je vmíchala do těsta. Těsto mělo odpočívat, avšak nedočkavá Ema zvolila kynoucí kouzlo. Nio křičela, že těsto nemá kynout, ale odpočívat, to už ale bylo pozdě. Těsto kynulo závratnou rychlostí. Díky bonbonům mělo žlutou barvu. Kynulo a kynulo. Nio a Ema křičely - Hrnečku dost! Když se těsto převalilo z mísy na stůl a ze stolu na zem, hrabáci utekli na skříň. Nio vyskočila na křeslo, Ema však zůstala přilepená na zemi. Niobé se snažila pomoci Emě nahoru, podávala jí ruku, ale ta svou váhou strhla Niobé k sobě a obě spadly na zem do těsta. To kynulo kolem nich a hrozilo, že je zadusí. Celá podlaha kolejky byla plná mazlavého žlutého těsta. Sahalo do výše kolen. Volaly jsme o pomoc, ale nikdo nás neslyšel. V tom vešla do kolejky Prin. Tak tak otevřela dveře a s hrůzou v očích hleděla na tu spoušť. Vše ukončila rázným finite. Zachránila nás!

Myslíte, že byl konec? Kdepak! Hnaly jsme se s Niobé dělat nové těsto, ale bez citrónové kůry. Tentokrát se k nám přidala ještě Larkin. V plánu byly perníčky. Jak ráda bych napsala, že se kolejkou rozezněly koledy a všude voněla skořice. Ehm, ne. Strhla se moučná válka. Mouka létala všude okolo, sem tam i vejce, mandle a cukr. Byly jsme celé špinavé, ale tak šťastné! 

V kolejce jsme neměli žádné cukroví. Ale zato jsme tam měli skvělou náladu, každý večer jsme seděli vyčerpané od smíchu na gauči. A o to přeci jde. Být s přáteli, smát se, být spolu. 

A tohle všechno s námi musí hrabáci vydržet. Myslím, že už jsou zvyklí. A za odměnu je kartáčujeme, oni vrní, mažeme jim tlapičky olejem a milujeme je nejvíc, jak dokážeme.