Uplynulý rok byl náročný. Pro někoho prostřednictvím úkolů, pro někoho sportem, pro jiné třeba organizací. Ale uvědomujete si, jak náročné je zlobení? A i přes všechnu únavu by to tyto dvě lvice nikdy nepřiznaly. Zlobení je náročné. A chcete vědět jak moc? Pojďte s námi zavzpomínat na pár chvilek za obraz Buclaté dámy.
Ema vzpomíná… je to jako včera. Přišel den zařazování studentů. Čekala jsem v kolejce. A pak tam vběhla jedna plešatá holka, usmívala se na celé kolo a hledala jídlo. Okamžitě jí bylo všude plno. Hned mi bylo jasné, že bych si s ní mohla rozumět. No tak dobře, až na ohrožení v jídle a v bodech! +směje se+ Hned jsem si zamilovala její první hlášku: "Lily, ty musíš být krtek, furt jen rýpeš!" Tiše jsem jí sledovala a čekala, co se z malého lvíčka vyklube. A pak už jsem jen sledovala její let. Byla jako malý Fénix, zrozený z popela. Vrhla se na soutěže, na výuku, na famfrpál, ničeho se nebála. A začaly jsme se poznávat.
(pozn. Nio: To je tak roztomilý! Tedy ty poslední věty.)
Nio vzpomíná: Hned po zařazení jsem vtrhla do kolejky jako velká voda. První dny jsem se snažila dokázat, že jsem milá, přítulná a hodná. (Ema pokrčí nos). Stejně mi to nikdo nebaštil. A pak se zjevila ona. Ema. A už to začalo. Hned jsme si padly do noty a hrabáčci nás v tom jen podporovali.Jako první vzpomínku mám, když dala Prin do kolejky otázku, za kterou dotyčný mohl dostat bod do bodování v celoročce. Poprvé jsem byla první a předběhla Emičku. Tam to celé začalo. Naše soutěživost ve sběru bodů neměla/nemá konce a pokaždé jsme se předbíhaly. A když někdo předběhl nás, tak jsme při sobě držely jako správný tým. Tohle nás drží dodnes. O pár dní později jsme si chtěly zahrát famfrpál v kolejce a hrabáčci nám dotáhli branky a míče. Em, jako správný prefekt, schovala svůj odznak a pustila se se mnou do hraní. Tam začal náš příběh.
(pozn. Emy - já bych to famfrpálem nenazvala, zásadně nesportuji).
Nakonec se z hraní famfrpálu vyklubalo bruslení, kde se přidali i ostatní a byla to zábava, zvlášť, když jsme pořád padali.
A takto to všechno začalo. Z prvních letmých pohledů a vět se stalo báječné přátelství. Myslíme si, že kolejka ožila, a my dvě...my dvě jsme se hledaly, až jsme se našly.
(pozn. Nio: Nikdy bych si nemyslela, že bych potkala někoho tak odvázaného a svolného ke každé špatnosti, ale jsem za to vděčná.)
(pozn. Emy: A abychom nezapomněly! My jsme našly Pobertův plánek! Víme, kam chodí náš duch Matýsek a taky víme, co dělá Claps v umývárně ufňukané Uršuly! Všechny vidíme!)
Na úvod bychom chtěly říct, i když nám to nikdo nevěří, že za polovinu malérů ani nemůžeme.
(pozn. Nio: Ale fakt jsme v tom nevinně!)
Když přišel podzim, a s ním popadané barevné listí, naši hrabáčci je donesli do kolejky a začalo skákání a bláznění. Když ještě bylo září teplé, v kolejce jsme měli bazén, Nio hned přinesla vodní pistolky a začala vodní bitka.
(pozn. Nio: Na tohle si nepamatuji, tohle na mě nehodíš! :-D)
To se o pár týdnů později zvrhlo v polštářovou válku. Že to polštář nevydržel a praskl a kolejka se naplnila peřím? Tak za to nemůže nikdo jiný, než… noo, ono se to na to vlastně ještě nepřišlo. S příchodem zimy jsme bláznily v parku. Sáňkovaly, smály se, tváře rudé zimou.
(pozn.Nio: Až po tom, co mě Emča musela na rukou vynést z kolejky, protože jsem odmítala vylézt ze svého křesla před krbem.)
Stavěly jsme sněhuláky. Jediný Emin úkol byl donést z kolejky mrkev a uhlí. Uhlíky donesla, ovšem mrkev snědla Ema po cestě. Ne jednou. Prožily jsme spolu první vánoce. Pekly jsme cukroví a vlastně celý rok jsme si užívaly s hrabáčky, i když to měli někdy moc těžké. Korunu tomu ovšem dal den, kdy jsme vařily naši milovanou koprovku. To, že se to nepovedlo, neboť Ema neumí použít krájecí a loupací kouzla, by nevadilo. My jsme jí připálily. A jak se linula nelibá vůně hradem, madam Oresta to nevydržela a vykopla nás do jezera. Tak jsme plavaly zpět a u toho drkotaly zubama. Když jsme stály před hradem, mokré a zmrzlé, dohodly jsme se, že budeme psát náš společný deník. Deník o našem zážitcích. Ovšem to ještě nebyl konec. Chtěly jsme vařit koprovku ještě jednou, ale došla nám smetana i mléko. Nio odešla pro tyto ingredience a vrátila se …. vrátila se s krávou!!!!
(pozn. Nio: Ona mě celou cestou z farmy pronásledovala!)
Ihned jsme si jí oblíbily, pojmenovaly jsme jí Jitka. Jitka, naše kráva, se u nás hned zabydlela. Nio jí dokázala i podojit, učila to i Emu. Ema však, nešikovná, stoupla do hromádky, co Jitka zanechala pod sebou. Když šla hledat lopatu, prošla se Velkou síní, kde jí zahlédla (čti ucítila) madam Oresta. Málem jsme letěly z hradu znovu. Ale vše jsme ustály, Jitku vyprovodily na farmu. Ema, lenoška, odmítala jít tak daleko, nasedla na krávu, Nio vzala opratě a kráčely za západem slunce. Zážitkům vstříc……..
Omluva: Obě se omlouváme - zpětně a raději i do budoucna - za případné újmy na zdraví, omlouváme se za šediny madam kolejní, děkujeme Larkince za její neutuchající podporu čokoládou a děkujeme, že se na nás nezlobí, že jí někdy do našich akcí vtáhneme.
(pozn. Nio: Larkinko, budeme rády, když se k nám budeš připojovat častěji, protože s tebou je to vždy větší zábava!)
Děkujeme!
A poslední omluva bude patřit madam Orestě. Razíme heslo - Kujme pikle, pikle kujme. Vám, madam, náleží omluva za zhoršené ovzduší a zvyšování adrenalinu. Nebojte se, opravdu se nepolepšíme!
(pozn. Emy: Vaříme s láskou a za vedlejší produkty přírody opravdu nemůžeme!)
A tak jsme se tedy domluvily, že budeme psát společně deník. A Vy, milí čtenáři, můžete tak být svědkem našeho ne/zlobení. My se budeme pilně činit, Vy si můžete počíst a snad se i smát spolu s námi. Vždyť přece úsměv sluší všem!
S lví láskou Nio a Em
2025
