Zakletá knihovna - kapitola 1

Porada se chýlila ke konci. Ač jsem byla unavená, tentokrát jsem byla rozhodnuta zůstat až do úplného konce. Moc dobře jsem viděla na očích slečny Niobé, že ji těší, že jsem se zúčastnila. Byl to právě její vděčný úsměv, který mě přikoval v křesle a zabraňoval mi odejít. 

“A to by pro dnešek bylo vše,” ukončila slečna Niobé poradu. A v tu chvíli se jí za zády rozzářil portál. 

“Hustý, to se ti povedlo, Ní,” vydechla slečna Simelie s pusou dokořán.

“To mě musíš někdy naučit,” smála se slečna Princess.

Ten portál mě přitahoval. Nedokázala jsem si pomoct a pomalým krokem se k němu přibližovala. Jako bych z něj slyšela vycházet hlas, který mě vábil. Zhluboka jsem se nadechla a tělem mi proběhla neskonalá touha. Touha, které se nedalo odolat. Touha vstoupit do portálu.

“Madam Eil?” ozval se vystrašený hlas slečny Niobé, ale já ho ignorovala. Napřáhla jsem ruku k portálu a pohladila jeho kraj. Tělem mi projela vlna příjemného tepla a já věděla, že musím projít. Cítila jsem na sobě ruce, jak se mě slečny snažily zastavit, ale bylo to marné. Udělala jsem další krok a portál mě pohltil.

Prošla jsem portálem a fascinovaně se rozhlédla kolem sebe. Stála jsem v nádherné knihovně s hvězdnou oblohou. Uvědomovala jsem si, že jsem portálem neprošla sama a jsou tu se mnou i slečny, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od knih. Nejprve jsem váhala, jestli je bezpečné se knih dotýkat, ale strach mě přešel ve chvíli, kdy jsem spatřila jednu z knižních sérií, kterou jsem zbožňovala. Byla ale vysoko, a nemohla jsem na ni dosáhnout. Stála jsem na špičkách a snažila se povytáhnout první díl. Když tu mi najednou vypadl z ruky a rozevřená kniha mi padala přímo na obličej. Zavřela jsem oči a snažila si krýt hlavu rukama, ale nic mě nezasáhlo.

Po chvilce jsem se odvážila otevřít oči, jen abych zjistila, že už se nenacházím v knihovně. Stála jsem uprostřed kovové chodby vedoucí na kapitánský můstek mimozemské lodi. Netušila jsem, jak je to možné, ale ocitla jsem se v knize, kterou jsem se snažila vyndat z knihovny. 

Rozběhla jsem se na můstek a pozorovala hluboký vesmír, kterým loď proplouvala, a svíral mě strach. Byla jsem v první knize, v té, kde bylo vysvětlováno, jak lidé našli mimozemskou techniku. A jak se ji učili používat. 

“Vím, že máš hlad, ale kapitánka omezila příděly na čtvrtinu,” ozval se za mnou hlas. Prudce jsem se otočila a spatřila muže, jehož tvář zdobil plnovous. Takový, kterému trvá tři až čtyři měsíce, než doroste do takové délky. “Pak nám prý zásoby vydrží na další měsíc. A tou dobou určitě doletíme tam, kam měla loď naplánováno. Nebo možná už budeme doma a letíme v kruhu,” pronesl vesele. 

Na chvíli jsem se uklidnila, ale pak se rozblikala rudá kontrolka. “Hele, to je novinka,” zasmál se muž. “Půjdu najít kapitánku a oznámit jí to. Třeba společně přijdeme na to, co oznamuje.”

Muž odešel a já se celá roztřásla. On možná netušil, co rudá kontrolka znamená, ale já ano. Loď byla teprve v polovině své cesty. Posádka putovala čtyři měsíce a zůstala jim zásoba jídla na jediný měsíc. Loď se sice vrátí zpět k Zemi, ale nikdo z posádky to nepřežije. Nemohla jsem ale nikomu nic říct. Nebyla jsem schopná vzít posádce naději. Ta jediná je udržovala při životě. 

Dny plynuly jeden za druhým. Kapitánka omezovala příděly na stále menší porce, ale poznala jsem na ní, že tuší, že jen oddaluje nevyhnutelné. I zbytku posádky to pomalu docházelo. Jeden za druhým postupně nahrávali svá poslední rozloučení. 

Když kapitánka oznámila první úmrtí, loď se ponořila do ticha. Nevyhnutelné se přiblížilo a každému z nás zbývalo už jen pár dnů života. Vrátila jsem se do svého pokoje a začala hledat něco, čím bych mohla napsat své rozloučení. Nemohla jsem ale najít jediný kousek papíru. Z nikdy nekončícího hladu už jsem nebyla schopná uvažovat. Jinak by mi došlo, že v budoucnosti už se psalo jen do tabletů. Najednou jsem rukou zavadila o podivný výčnělek na stole. Lehce jsem do něj zatlačila, a otevřela tak skrytý šuplík, o kterém jsem dosud neměla ponětí, a v něm ležel kousek papíru, na který někdo napsal Ad vitam aeternam. Pod nápisem byla nakreslená klikatá čára, ale to mi nevadilo. Nedocházelo mi, že nemám ani čím psát. Takovou radost jsem měla z nálezu papíru.

Ve chvíli, kdy jsem jej vzala do ruky, se vše změnilo. Opět jsem stála v knihovně a pozorovala muže, jak se shýbá a zvedá ze země knihu a vrací ji zpět na své místo.

“Vždy jsem považoval Gateway za nejlepší díl celé Heechee série,” pronesl klidným hlasem. “Nejste zvědavá, jaké příběhy si vybraly dívky?” zeptal se a mě polil ledový pot.