Zakletá knihovna - kapitola 6

Několikrát jsem zamrkala. Nebyl to sen?! Štípla jsem se do ruky. Stál přede mnou. Opravdu. Sám největší kouzelník všech dob. Jeho modré oči mnou doslova pronikaly, byly tak laskavé, teplé a milé. Opatrný úsměv, dlouhý a splývající plášť mu dodával neskutečnou magickou sílu. Bílý vous mu zase dodával moudrost. Natahoval ke mně ruku. Vím jen, že měl Brumbál dlouhé a štíhlé prsty. Pak už si o něm nic nepamatuji.

Najednou jsem stála uprostřed staré kuchyně. Poskakoval tam hrnec. Koukala jsem na něj a vůbec mi nevadilo, že měl narostlou mosaznou nohu. Vydával řinčivé zvuky a měl na sobě moc bradavic. To mně trochu vyděsilo, ale pak jsem viděla, jak ze světa díky němu mizí všechny bolesti a nemoci. Usmála jsem se, spokojená a nadšená jsem zvědavě nakoukla do další místnosti. A ejhle. Nebyla to místnost, ale zahrada. Uprostřed stála nádherná fontána. Nad hlavou mi zpívali ptáci, tráva byla měkká a laskavá, stromy tiše šuměly v taktu větru. Vyzula jsem si boty a holýma nohama se dotkla mechu. Bylo mi krásně, cítila jsem moc a sílu magie okolo. Omámená jsem se posadila na lavičku a sledovala davy lidí, které k fontáně přicházely. Nechyběly zde ani tři mocné čarodějky -  Asha, Altheda a Amata. V tom mi svitlo. Okamžitě jsem se rozběhla a utíkala zážitkům vstříc. Vždyť co se může stát?! 

Hned za zahradou se tyčil překrásný zámek. Na nádvoří stál mág. V ruce držel své chlupaté srdce. Byl bledý, tak bledý! Najednou mi bylo úzko. Jak hrozné musí být žít bez lásky, necítit, nevědět, co je láska, nezažít ten čistý cit. Pokračovala jsem ve své cestě knihou dál. Tohle jsem nechtěla vědět. Zrychlila jsem.

Opět jsem se ocitla v zahradě, kde král a šarlatán mávali nesmyslně hůlkami, křičeli nesprávná kouzla a za stromem se jim smála Králice Alice. V pozadí se pak skvěla nádherná zlatá socha pradleny. Tenhle příběh mám ráda. 

S radostí jsem se rozběhla dále. Úsměv mi však brzy zatuhl. Uvědomila jsem si, že jsem téměř na konci knihy. A tam je přeci Příběh tří bratří. V něm jsem vždy spatřovala tu pravou podstatu kouzel. A pravou podstatu života a smrti. Pomalu jsem se blížila k onomu mostu. Byla tam. Na konci mostu, osoba, zahalená v kápi. Cítila jsem chlad, bolest a smutek. Zůstala jsem stát. Hleděla jsem na ni. Bereš, dáváš, měříš. Všem stejně. Hleděla jsem na bratry, jak si od Smrti jeden bere Bezovou hůlku, další zanedlouho svíral v dlani Kámen vzkříšení. A Neviditelný plášť - byl nádherný, i z té dálky jsem viděla, jak je lehoučký a krásný. A pak zmizel první bratr, za ním i druhý. Osud se naplnil. Nejmladší tam ještě stál. Mou pozornost však přilákal papírek, který ke mně zafoukl studený vítr. Sám mi vlétl do dlaně.

Podívala jsem se, co je na něm napsáno. „Ad vitam aeternam," zašeptala jsem a prstem přejela po klikatící se čáře.

Zase mi bylo teplo a já stála ve skupince s Nio, Princess, Sim a Lily. Madam Elat stále kousek dál ve společnosti nějakého starého muže, o kterém mi jedna z holek rychle řekla, že je kurátorem této úžasné knihovny.

„Knihovna si vybírá ty, u kterých ví, že jí dokáží pomoci. Musí to být lidé, jejichž srdce jsou naplněna láskou k příběhům," vysvětloval kurátor.

„A to my jsme!" vypískla jsem. „Milujeme romány, povídky, básničky, haiku, drabblata, písničky," chrlila jsem ze sebe.

„Ach, konečně jste tu i vy. Už jsem se bála, že se z té továrny na čokoládu nevrátíte," zasmála se madam a já jí odpověděla nechápajícím výrazem. "Nebo jste snad byla v jiné knížce?" zeptala se madam pobaveně.

Rychle jsem se sehnula ke knížce na zemi a podala ji madam, která ji předala kurátorovi. „Byla jsem v Bajkách Barda Beedleho! a bylo to super. Ale čokoládová továrna zní mnohem líp!" zazubila jsem se, sáhla do hábitu a vytáhla tabulku čokolády. Holky za zády vybuchly smíchy a pak se přihnaly si každá kousek ulomit.

„Dobrá, jsme tu už všechny, máme všechny části kouzla u sebe. Opravdu si myslíte, že my jsme ty pravé?" zeptala se madam kurátora.

„Musíme doufat. Knihovna si vás vybrala záměrně. Každá jste jiná a přesto vás všechny spojil jeden příběh, díky kterému jste se poznaly. Toto kouzlo, které vás spojilo, bylo to, které knihovna hledala," pronesl kurátor pevným hlasem, ve kterém jsem ale cítila stopu zoufalé naděje.

„Nuže dobrá, slečno Emo, jestli si chcete vyzkoušet pohyb hůlkou, máte na to pár chvil. Pak se pustíme do čarování a doufám, že se vrátíme na hrad dřív, než si někdo všimne, že jsem se s vámi vypařila neznámo kam," pronese madam a ukáže na klikyhák na papíru.