Úterní a středeční plán byl ve znamení nikým nezprostředkovaných výletů. U obou výletů se využila Leap Visitors Card, protože ta platí nejen na autobusy a tramvaje, ale i na některé druhy vlaků. A právě do našich dvou destinací to platilo, takže jsme ušetřily další peníze. Celkem by nás jízdné jak na autobusy a vlaky vyšlo přibližně na 125 euro, ale za dvě týdenní karty jsme zaplatily 60 euro. Proto doporučuji si zjistit jak daleko od centra budete mít hotel, jestli budete jezdit autobusy (nebo jednou ze dvou linek tramvají) a kolik by vás to vyšlo. Visitor card je nejen týdenní, ale i na tři dny...
(to bych nebyla já, abych nenarazila na draky...)
V úterý se vyrazilo do přístavu Howth. Nejprve jsme se
prošly po molu k tamnímu majáku. Cestou jsem zjistila, že tam mají nějaké
stezky označené podobně jako naše turistické trasy. Ale protože jsem chtěla
mamku vzít ještě k zámku, řekla jsem si, že to zatím nebudu hledat. Právě u
zámku jsme narazily na zmiňovaný slovenský pár, který nám dal pár rad. A pán se
zmínil, že je právě kousek od modré trasy, která vede k jinému majáku.
Nechaly jsme je tedy jít, my si zatím prohlédly zámek zvenku a poté, protože
bylo teprve něco kolem půl dvanácté, jsme si řekly, že i my se na tu trasu
vydáme. Tak jako v Dublinu, i zde mi byla největším pomocníkem aplikace
mapy.cz, díky které jsem našla kde se napojit na trasu a šlo se.
(maják v přístavu Howth)
První část byla po chodníku, kdy z jedné strany byly
domky, z druhé křoví a pole. Poté se došlo k obydlenější části, kde
jsem se trošku ztratila – respektive podle map jsem tušila kudy jít, ale dřevěná
závora mě trošku zarazila. A tak jsem se zeptala paní, která tam plela záhonky,
o radu. Potvrdila, že cesta je správná a závora je aby tam cyklisti nevletěli rovnou
na silnici a museli slézt. Podrobně mi popsala cestu a popřála krásný den s úchvatným
výhledem. Kdo mohl jen tušit o čem v tu chvíli mluví…
(zámek Howth)
Cestou jsme se zastavily v hospodě na jídlo a pití. Už
bylo kolem půl druhé a chtělo to zahnat hlad a žízeň. Po objednání jsem vytáhla
telefon abych si zkontrolovala, jak jezdí zpátky vlaky. A v tu chvíli by
se ve mně krve nedořezali. Ukazovalo to čtyři vlaky s tím, že poslední
odjíždí ve tři. I kdyby nebylo objednané jídlo, tohle se prostě nedalo stíhat.
Mně se sevřel žaludek a s lehčí panikou jsem volala Elatovi, který rychle
začal hledat na počítači.
(v prvních chvílích na jídlo nebyla chuť...)
Nakonec vyšlo najevo, že ta stránka ukazuje jen čtyři spoje
a další se objeví až po odjezdu jiného. Ale kdo to mohl tušit? Nakonec mě to
donutilo nainstalovat si aplikaci TFI Live (transport for Ireland). Na téhle
aplikaci je úžasné, že z polohy rovnou najde zastávku, na které jste, vy
jen zadáte, kam pojede a ukáže vám všechny spoje. Uklidnilo mě, že to jezdí
každých 20 minut až do večera. Ve chvíli, kdy mi naskočil zpátky mozek, mi
došlo, že by v restauraci asi nesedělo tolik lidí a nebavilo se, kdyby se neměli,
jak vrátit domů…
(výhled z parkoviště)
Po jídle jsme tedy vyrazily dál. Po pár metrech stoupání
jsme dorazily na parkoviště, ze kterého se otevřel výhled na oceán. A my na
chvíli oněměly. A poté o pár minut znovu – to, když jsme pokračovaly v cestě
a zjistily, že nás čeká cesta podél útesů. Malá cestička mezi kapradím,
jehličnany a kvetoucím vřesem – prostě ráj na zemi. Do toho sluníčko, které ani
na chvíli nezalezlo. A máte z toho nejkrásnější z výletů za celý týden.
A spálený obličej (ano, Eillen se opět v Irsku spálila…).
(Eillen na cestě podél útesů přístavu Howth)
Musím říct, že jsem ráda, že jsme na tuhle trasu šly vlastně
v protisměru. Většina lidí začne v přístavu a od mola vyrazí dál.
Jenže! Musíte projít tak dva kilometry podél silnice mezi baráky, kde to není
zrovna dvakrát zajímavé. Jít to takto tak jsem to asi vzdala, a přišla bych o
ty úchvatné výhledy a mamky okouzlený pohled. A na to, že to měl být pohodový
výlet maximálně na půl dne, byla z toho celodenní 18kilometrová procházka a
večerní (tradiční) pinta v hotelovém baru byla zaslouženou odměnou.
(nádherný výhled cestou podél pobřeží a útesů Howthu)
Ve středu následoval výlet na zámek Malahide. Dopředu jsem měla koupenou vstupenku na prohlídku od dvanácti, ale nakonec jsme tam dojely mnohem dřív a paní na informačním centru byla tak úžasná, že nás přesunula na prohlídku v deset. Zařízení jako takové je podobné našim hradům a zámkům, ale podařilo se nám dostat skvělého průvodce. Výklad od něj zněl jako vyprávění staršího strýčka, a ne nic naučeného nazpaměť.
(Malahide castle)
Vyslechla jsem si hodně o historii rodu Tablot. Nejvíc mě zaujalo, že po bojích o nezávislost byl Malahide prakticky jediné nevypálené místo. A vděčilo se za to právě landlordům – rodu Tablot, který v dobách hladomoru vyvařoval a svým lidem podával hutné polévky, aby neumřeli hlady. A místní obyvatelé si to stále pamatovali! Další zajímavostí bylo, že se právě zde nacházel první instalovaný splachovací záchod v Irsku. V jídelním salonu nám průvodce zmínil i smutnou událost, která se stala za doby války dvou králů (1688-1691). U stolu v den bitvy snídalo asi 14 mužů rodu Talbot a po snídani se vypravili do bitvy u Boyne. V této bitvě irská armáda prohrála a z rodu Talbot přežil a na zámek se vrátil jediný muž... Nejen bitvu o Boyne, ale celou válku dvou králů Irové prohráli a na dlouhou dobu jim bylo zakázáno mluvit jejich rodným jazykem a byli donuceni začít mluvit anglicky, nesměli vyznávat křesťanskou víru a byl jim zakázán přístup ke vzdělání.
(jídelní salon v Malahide)
V ceně vstupenky byl i vstup do uzavřených zahrad. Naštěstí
se podařilo a většina toho kvetla. Jen tedy ve sklenících se opravdu nedalo vydržet.
A i ten s motýly jsme daly tak maximálně na 10 minut a byly rády, že
vyrážíme zpátky.
(Walled Garden, v pozadí Victoriin skleník)
Tentokrát šlo o výlet opravdu jen na půl dne. Mohl být
delší, kdybych nebyla vynervovaná z hledání těch zahrad. Jako jak mají v Irsku
vše krásné, tak značení jim vážně nejde. Tvářilo se to, že máte jít venkem kus jedním směrem, jenže to jste došli na parkoviště a před vámi jen rovná zelená plocha. Nakonec jsme zjistily, že vstup byl z návštěvnického centra. Proto
jsem pak v mapě zaměnila volně přístupné zahrady za zámkem za placenou část pro děti Fairy trail. Škoda… ale i
tak to byl úžasný výlet. Suvenýr si odsud odvezla tentokrát mamka, která to
původně neměla v plánu, ale když tam viděla dva krásné řetízky s přívěsky,
musela je koupit pro své sestry.
(rozpadlý kostelík u zámku Malahide)
Do Dublinu jsme se vrátily někdy kolem druhé a jen tak se
couraly a nevnímaly, kde jsme. Na hotel jsme se vrátily ve čtyři a po rychlé
sprše jsme si poprvé v hotelovém baru daly i večeři, čímž jsme zaskočily
servírku, která čekala standartní objednávku dvou pint, a tak už ani jídelní lístek nenosila.
Výlety pomocí vlaků musím doporučit. Do Howtu jsme vyjížděly ze zastávky Pearse. Zbytečně jsme si k ní zašly, protože po ní následovala zastávka Tara Street, kterou jsme měly blíž. Alespoň jsme věděly, že druhý den se nemusíme tak hnát… Do Howthu i na Malahide to byla vždy poslední zastávka, navíc to každou zastávku hlásí vždy několikrát (a to jak anglicky, tak irsky), takže se nemusíte bát, že byste cestu zpátky přejeli… A určitě se dá vlakem navštívit mnohem víc míst. Opačným směrem byla cesta v rámci Leap karty tuším až do Greystones, takže procházek podél pobřeží byste si užili dosyta.
Týden nám utekl jako voda a já už teď vím, že se do Irska ještě
několikrát vrátím. A mamka? Ta řekla, že když mi nebude vadit její společnost,
tak se ráda přidá!
(poslední pinta dopita)
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz