Tlapí redakce ve stověžaté matičce

Eillen McFir Elat: Záchytným bodem pro shledání se stalo vlakové nádraží v Praze. Místo tradičního shledání se u lega bylo dohodnuto, že raději místem setkání bude kavárna. Jako první dorazila slečna Ema, která si v Praze užívala poslední dny dovolené. Nakoupila, jak dopředu slíbila, kávu pro nás všechny. A protože se bála, aby to nepopletla, měla objednávky poctivě zapsané v deníčku (vlastnictví deníčků bylo poté pochváleno šéftlapkou, slečnou Niobé). A tak po chvíli čekala s vlastním espressem, lungem pro mě, americanem pro slečnu Niobé a ledovou kávou pro slečnu Simelii. S radostí nás vyhlížela, ale měla tu smůlu, že stála ke mně zády. A tak jsem se pomalu přiblížila a potají ji objala. Ztuhla jen na vteřinu, než jí došlo, že jsem to já. Leknutí vystřídal smích, objetí a předání kávy. 

Po pár minutách dorazila slečna Niobé a po ní i slečna Simelie se škrknou, očarovanou tak, aby se tvářila jako fenka – slečnou Emou již před lety překřtěnou jménem Fufinka. Následovalo prvních pár záchvatů smíchu, které dopředu daly tušit, jak bude celý sraz probíhat. Po předání dárků, které jsem si prozřetelně uschovala u mudlů na nádraží (to víte, ve svém věku se přeci nebudu s ničím tahat…), se mohlo vyrazit vstříc první plánované zastávce. 

Niobé Taíny: dostala jsem hromadu notýýskůů! (poznámka nejmenované členky srazu: Šéftlapku uplácet notýskama…) 

Ema Talia: Mně bylo trošku divné, že si holky ukládají dárky do skříněk na nádraží. O několik hodin později mi došlo, proč. V plánu, vzhledem k horkému počasí, nebyly výlety, ale zejména posezení a probírání důležitých témat pro Tlapu. Kdybych to věděla, skříňku bych využila také… Copak jsem mohla vědět, kolik kilometrů mě donutí ujít?! 

Ale tak jsme vyšly do víru velkoměsta. Já nadšeně vedla po Václavském náměstí Fufinku. (poznámka nejmenované členky srazu: Kdybyste viděli to nadšení, když Fufinka položila bobek. Emča mající doma ohromného psa se dojímala, jak je to hovínečko malilinké…). Po chvilce jsme uviděly Prašnou bránu. Dáme společné foto, nadhodila madam Elat? Praha je v těchto dnech dosti stavebně rozkopaná, a tak jsme musely často obcházet staveniště a cesta se prodlužovala. Asi netřeba říkat, že jsem z toho nebyla nadšená – zbytečně moc kroků navíc. Čím blíž jsme přicházely k bráně, tím lépe jsme rozpoznávaly lešení. “No co, obejdeme to. Třeba na druhé straně lešení nebude,” rozhodla madam a nikdo neměl odvahu protestovat. Za vydatného cvrlikání jsme došly k jedné straně, kde lešení nebylo.  

Madam Elat vytáhla démonka, všechny jsme se naaranžovaly… Už jdem fotit? Úsměv? Sýýýr! Kde je na fotce ta brána? Madam sice umí čarovat v kuchyni, ale s foťákem je levá… Ale co, hlavně že je na fotce Fufinka. Když spojíte partu užvaněných redaktorů, na fotce nikdy nebudete mít to, co jste měli v plánu. 

Niobé Taíny: Doteď mě bolí břišní svaly, když si vzpomenu, jak jsme se tam lámaly smíchy :-D 

Eillen McFir Elat: A pak bylo na čase rozhodnout, kudy jít. Nikdo pořádně nevěděl, kde se nachází prodejna zmrzliny, do které jsme se chtěly dostat. A tak se vyrazilo neurčitým směrem. 

Ema Talia: Neurčitý směr! To je přesně to sousloví! Když jdu na zmrzlinu, směr je přece jasně daný! Tam! Tudy! A ne jinudy!  

Eillen McFir Elat: Na obranu zbylých členek dodávám, že slečna Ema byla tak netrpělivá z toho, jak se nemůžeme dohodnout, že to ona udala směr. Netuše, že jde úplně opačným směrem, než by bylo třeba.  

Ema Talia: Tohle vědět, tak jdu na sever! -směje se- 

Simelie Mallorny: Na severu máme věž, zmrzlinárna tam rozhodně není. 

Ema Talia: A tak jsme ťapaly. Rozžhavené město, dlažba. Chudák Fufinka, musela mít úplně otlačené tlapičky. Šly jsme doleva, doprava, míjely kostely, náměstí, kláštery, parky. Chůze některých se velice zpomalovala. A já s Fufinkou jsme již nevedly výpravu, ale funěly vzadu. 

Eillen McFir Elat: A pak to začalo. Slečna Ema už toho měla dost a začala pofňukávat: “Už tam budem? Víte, kde jsme? Už tam budem?” 

Simelie Mallorny: Kdo ví, kam jdeme? Nio, už jsi tam byla? Znáš tu cestu, že jo?

Niobě Taíny: Samozřejmě, že jsem jí znala! Byla jsem si naprosto jistá kudy jdeme! Tedy… Až po tom, co jsem otevřela mapy na démonkovi, ale to přece nevadí! Pusy jim jely stejně rychle jako nožky… Ne-li rychleji.

Ema Talia: Bolí mě nožičky! 

Eillen McFir Elat: Ze začátku si stěžovala jen slečna Ema. Ale to je u ní normální, takže jsme ji poslouchaly jen na půl ucha… 

Ema Talia: Bolí mě nožičky! Kde to jsme?  

Eillen McFir Elat: Ozývalo se neustále dokola, čím dál tím víc naštvaným hláskem. Víte, slečna má takový jemný hlásek, že to vlastně zní hrozně roztomile.  

Ema Talia: -prskne- 

Simelie Mallorny: Hele, Kampa, tam to znáš. Holky, nejdeme zas tam, zpět a pak do galerie na Masarykově nábřeží jako minule, že ne?! (Madam Eillen to nestojí za odpověď, ale úškleb nezakryla… No, neměla se minule ztratit, že jo?) 

Ema Talia: To si děláš srandu, ne? Já ti dám takovou kampu! Bolí mě nožičky! Hoří mi podrážky!  

A pak přišlo to nejhorší. 

Eillen McFir Elat: Já vám do toho nechci kecat, ale neměla jsem žádnou snídani, je po desáté, a já začínám být hladová. A hladovou Elatovou nechcete poznat… 

Ema Talia: Niobé tušila, že se schyluje k problému, a tak už hlásila, že nás dělí necelých pět set metrů. A opravdu. Cíl byl před námi. Cukrárna! Zmrzlinárna! Konečně! Schvácené jsme došly k vytouženému cíli. Vystály jsme frontu. Výběr byl veliký, zmrzlinu nabírali velkými lopatkami. Madam Elat zvolila příchuť mango s chilli (drak se prostě nezapře), Sim čokoládu (a hned si kápla na triko, ale řekla, že to svede na Fufinku) a Nio meruňku s proseccem (a ani si nevšimla, že jí to madam kouzlem změnila na nealko…). Zmrzlina k snídani! Paráda! 

Eillen McFir Elat: Asi budu jediná, kdo si to myslí, ale odměna za tu procházku to byla luxusní! A kombinace manga s chilli je výborná – nepálilo to. Nebo ne hned napoprvé. Ale pozvolna byla cítit jemná štiplavost. Nejdříve v krku, později v ústech, a nakonec mě i příjemně brněly rty… 

Ema Talia: No, dobře, ušly jsme mnoho mil, ale stálo to za to. A ano. Odměnou nám byla luxusní zmrzlina. Měla jsem boule za ušima, vybrala jsem si mangovou. Ani jsem jí nedojedla, jak byla veliká! 

Eillen McFir Elat: A ta procházka byla hlavně účelná, když jsme se sešly tak brzy a otvíralo se teprve v půl jedenácté…  

Ema Talia: -ošije se- slovo účelná nemám ráda!  

Eillen McFir Elat: Mysleli jste si, že uvidíte fotky krásných památek? Mostů? Kostelů? Kdepak! Jen cesta k vytoužené zmrzlině nám sebrala všechny síly, a tak jsme si poté vybraly ověřenou restaurační zahrádku, ve které jsme zakotvily. Fufinka lehla pod stůl a usnula. Slečna Ema se k ní chtěla přidat, ale začala porada. Nějak nám to ale nešlo, není se co divit. S prázdným žaludkem to špatně myslí.  

Výběr jídel byl tak veliký, že jsme chvíli netušily, co si dát. Ale nakonec jsme se všechny dokázaly rozhodnout a objednaly si. Slečna Ema zvolila halušky s bryndzou a netušila, že nám svojí volbou jídla přivolá o pár chvil později záchvat smíchu. Protože jsme seděly pod oknem kuchyně, mohly jsme poslouchat, jak se vše připravuje. Když tu se najednou ozvalo z kuchyně: „M, fakt chceš ty halušky?”  

Simelie: A naše věčně hladová Emča nadskočila a vzorným studentským hláskem pískla: „Ano, prosím!”. Až poté, co jsme se přestaly smát, jí došlo, že se asi ptal kuchař svého pomocníka. Nevadí, alespoň se mu to potvrdilo ze dvou stran…  

Ema Talia: Tohle je těžké, když někdo zavolá vaše jméno, a ještě se to týká jídla… Já se musela ozvat! Co kdyby řekli v kuchyni, že halušky došly? Nebo je donesli někomu jinému?! 

Po skvělém obědě jsme se dostaly konečně k práci. Plánovaly jsme články, radily se, Nio ani nestíhala zapisovat nápady. Trošku prskala, že je jediná s notýsky, a proč si taky nic nezapisujeme, ale celou dobu měla úsměv na tváři, tak si myslíme, že to bylo jen tak ze zvyku…

Niobé Taíny: Tady bych se hádala… Že ze zvyku. Taková blamáž! Pochvalu má Emička, která si jako jediná přinesla notýsek a poctivě si vše zapisovala! Tak se to má na poradách dělat!  

Simelie Mallorny: Nač bych nosila notýsek, stačí, že jsem táhla škrknu! 

Eillen McFir Elat: A já mám za ty roky vytrénovanou paměť. Co v ní zůstane, je důležité. Zbytkem není třeba se trápit… 

Ema Talia: culí se jak andílek, houpe nožkama a užívá si pochvalu šéftlapky No… Abych se jako trošku přiznala… Já si moc o poradě nepsala, já si psala jídelníček na další den a co budu vařit a papat, ehm… Ten jídelní lístek mě hodně navnadil!  

Eillen McFir Elat: Jedinou vadou na kráse byla lehce zmatená obsluha. Objednáte si pití, hned vám ho napíšou na účet a pak sedíte a čekáte, čekáte, čekáte. Když číšnice konečně po několika upozorněních, že nám slečna Emča lekne jak ryba na suchu, donesla domácí limonádu, neodolala jsem a dotázala se: „Zadarmo, nebo za peníze?”  

Ema Talia: A číšnice málem dostala infarkt. Byla v šoku, asi i vedro udělalo své. Když jsme se všechny začaly upřímně smát, i ona si viditelně oddechla a smála se s námi. Já se teda smála, i když jsem pořád netušila, jestli za tu limču budu muset platit. Ale přece nebudu trhat partu… 

Niobé Taíny: A na co všechno jsme přišly? Snad si nemyslíte, že vám to vše vyzradíme. Hezky si počkejte a v článcích, které budou postupně vycházet, se to dozvíte. Závěrem dodám, že Praha po našem nájezdu nadále stojí. Ostudu jsme neudělaly. Teda, ne moc velkou… Ale nebojte, dodržovaly jsme zákon, a tak nikdo neví, že jsme čarodějky.