Operace plná stresu aneb pohled nováčka na Vánoční sraz v Pardubicích

Jak se Sarin vydal vstříc Vánočnímu srazu

Nejhorší to bylo v sobotu ráno. Vlak mě jet v 7:01, ale já už byl v 4:20 na nohách, nervózně lítal po domě, umýval si uši, chystal si svačinu, česal se. No asi to jistě znáte, dopadlo to tak, že jsem utíkal v 6:30 z domu na vlak a cestou litoval, že jsem zapomněl žvýkačky. Páč by mi po domácí kombuche, kterou jsem si vzal na cestu, mohlo smrdět z úst. 

Nervóza pomalu stoupala a já už absolvoval první část cesty. Jenže teď to začalo. Čekám na spoj – 10 minut, 20 minut, a nakonec 40 minut sekera. Myslel jsem, že mě klepne pepka, a že se teda nic dít nebude, Přicházela úleva, že nemusím na slet. Jenže jsem ji ihned zahnal, když jsem zjistil, že vlak se konečně blíží. 

Čím jsem byl blíž, tím to bylo horší, nebylo mi vůbec dobře. Stres je holt potvora a dělá zázraky. Nejdřív šla při jedný zastávce nějaká holčina v nebelvirské šále a vyfotila si mě. Pak si ke mně sedla nějaká paní. No voněla jak reklama na voňavku, myslel jsem, že umřu a tak jsem opustil svoje místo a šel čekat ke dveřím. Cestou jsem potkal paní, co ležela na zemi zakrytá bundou. Lekl jsem se, zda není mrtvá, ale pak jsem viděl, že spí. Říkal jsem si: No asi ženská verze Lupina na cestě do školy. 

Tak tam tak stojím u dveří a najednou vlak zastavuje v cíli a já musím vystoupit. No klepaly se mi nohy, myslel jsem, že se na místě složím, ale přesto jsem vyskočil z vlaku, no spíše vystřelil jako blázen a letěl ven. 

Tak tam tak stojím, paráda, stromek měl nebelvírské barvy. Prý Matyho práce, ale pššt. 

Najednou vidím Matyho, jak ke mně jde/pluje (neptejte se mě, jak jsem věděl, jak vypadá dopředu, je to tajemství, které mi pomohlo se stresem) Matýsek. Cosi povídal, ale mně tak moc tlouklo srdce, že jsem mu nerozuměl. 

Pak si všiml, že mám žlutou šálu, a že prý mne za to bude po zbytek srazu šikanovat. Sice se tak nestalo, ale pěkně tím rozbil ty ledy, a to ještě nevěděl všechno, chudák. 

Chvilku na to přišla jako třetí naše kolejní ředitelka – úžasný to člověk, ihned z její přítomnosti byl cítit neuvěřitelně příjemný pocit. No abych pověděl něco taky o sletu a nepsal jen nudné věci z mojí strany…  

Za chvilku jsme se sešli všichni a měl jsem tu čest si s každým podat ruku a seznámit se.  

Poté jsme šli do restaurace Nejen dvorek.

No usadili jsme se a za chvilku nás opustil první účastník. Pak jsme se velmi dobře najedli, neb jídlo bylo opravdu luxusní za ty prachy. Nějaké dvě hodiny jsme poseděli, řešili se různá témata, já jsem jako nováček měl to štěstí být nalepený na naši úžasnou kolejní. 

Poté jsme se prošli venku, byli jsme na vánočním trhu a poté se uchýlili směr podnik, kde měli zákusky. Tam jsme strávili více méně zbytek srazu. 

Nakonec jsem byl dokonce vyprovozený až k vlaku, který mi samým loučením málem ujel, ale duch mě kopl směrem dovnitř, a tak se tak naštěstí nestalo.

Pro Lví tlapou

Sarin Coyle