| Příběh: |
Ti kteří mě znají, vědí že jsem velký milovník zvířat. Zejména koček.
Už od mého nástupu na hrad se šeptalo, že by jednou mohly být i kočky. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že se můj sen stal skutečností. Nadšením jsem málem vyletěla z kůže a netrpělivě jsem vyhlížela, kdy se objeví nová koťátka. Neuběhl snad ani týden, když mi má kamarádka oznámila, že v útulku zrovna jedno koťátko je. Naběhla jsem tam jak přílivová vlna a koťátko jsem si vzala k sobě do pokoje. Jenže mi nedošlo, že mám i hafoňe.
Ten kočky moc rád nemá a i když to byl můj mazel, musel do útulku dřív, než by moje maličká skončila pod jabloní. Jenže to byl jenom začátek mých problémů s kočičkou.-
Ono má drahá Sairi nebyla žádny andílek. Tady se hezky uplatnilo pravidlo: "Jaký pán, taký pes" teda v mém případě kočka. Nejspíš přišla ze samotného pekla. Možná to je dcera kočky samotného Lucifera. Nemám tušení, nicméně moje poškrábané ruce, záda, nohy mluví za vše. V noci nespala a drápala se po nebesích všech postelí na pokoji nebo po závěsech. Začínala jsem mít dojem, že ta kočka vlastně ani nespí a jenom zlobí. A vlastně...Zlo přece nikdy nespí. To by to hezky vystihovalo.
V den, kdy z mého zlobivého a na oko nevinného koťátka vyrostla dospělá kočka, jsem pochopila, proč byla tak zlobivá. Její pořád naštvaný výraz, který podtrhuje tvar očí a její zbarvení, jasně říká, co je zač. Prostě malý čert. Nicméně, už z toho vyrostla. Teď má jenom pořád naštvaný oči, ale jinak je to velký mazel, který chce jenom jedno. Drbání za ouškama.
I přes všechny trable, kterými jsme si spolu ze začátku prošly, ji mám moc moc ráda! |
