Spisovatelský piknik I.: Inspirace

Představte si louku. Zelená se a dokonce i voní tak, jak to dovede jen ona. Ale nic na ní není. Alespoň zatím. I tak by se dala vnímat nepopsaná stránka nově vznikajícího příběhu. Dnes Vás na ni vezmu společně se slečnou Eillen a Lily, které byly tak hodné a podělily se se mnou o zamyšlení na téma inspirace.

„Tak už začni.  Ta omáčka kolem je  děsně otravná.”

„Ale no jo, Eill, ještě vteřinku vydrž!” rozkládám deku na trávník, na kterou se všechny pohodlně rozvalujeme. 

„To je boží ticho, co?”

„Aryo, pokud někdy chceš dokončit tenhle článek, měla bys přestat lítat někde v myšlenkách a raději se soustředit na dnešní chod.”

„Myslíš ten supr čupr vymakaný sendvič? První vrstvu tvoří hranice mezi inspirací a zmíněným kopírováním. Tak do toho holky!” pobízím kamarádky k jídlu.

„Áno, je dosť veľký pre nás všetky,” kření se Lily, zatímco Eill už otevírá ústa k prvnímu kousanci.

„Hmm, tak ten je!” chroupe zálibně první sousto, než začíná mluvit k tématu. „Když už na to přijde, pokouším se spíše pochytit styl autora. Nápady mám vlastní. Hele, Lily, tady je brusnice, něco pro tebe!”

„Hjásizase.”

„Nejdřív polkni, než začneš mluvit,” pobaveně sleduji Lily, která se pokouší kombinovat jídlo s mluvou.

„Já si, holky, myslím, že v dnešnej dobe asi neexistuje nič, čo by už nebolo napísané, a ak dvaja píšu to isté, nikdy to nie je to isté. Kopírovanie v zmysle inšpirovania sa je iné ako vykrádanie. Pokiaľ sa niekto inšpiruje mojím príbehom, vezme si z neho len nejakú tému, alebo prostredie, je to za mňa OK. Ale ak by prebral všetko, celý koncept a napísal to hoci aj podľa seba, to už by OK nebolo. Teď ty, Ary.”

„Já se přikláním k názoru Lily. Vše již napsané bylo. A hranice mezi vykrádáním a inspirováním je za mě fakt tenká. Ale asi bych se držela toho, co už řekla Lily. Nápad převzít lze jen do určité míry. Pokud ovšem obšvihneme celý koncept příběhu, už je to za mě velké ne. Navíc osobně mám nejraději inspiraci, kterou uvádí Eill. Je fascinující, kolik stylů existuje a jak moc se z nich dá učit. Heléé, další patro už je: Kde a jak k nám inspirace chodí. Můžu první kous, že jooo?”

„Ale dělej. Víš, že šéftlapka potřebuje další člán-,” než stačí Eill cokoliv doříct, už do sebe láduji pořádný kus sendviče.

„Hmm, tak ten je skvělej. Úplně šťavnaťoučkej.”

„Arya, nevychvaľuj sa a rozprávaj. Aj u nás na Slovensku máme isté povinnosti.”

„No jo, porád. Ženský jedny nenechavý. Tak já se do toho pustím. U mě inspirace chodí různě. Někdy se stačí na něco podívat, všimnout si detailu všedních činností. Ale úplně nejvíc na mě platí sprcha. Možná i proto, že je to skutečně můj čas a netlačím na sebe v přemýšlení. Tedy ne že bych na sebe v tomhle ohledu tlačila tak nějak všeobecně. Přijde mi ale celkově, že lidi se přestávají umět koukat. Chtějí epické scény, které přetékají akčností, nebo vymáčknout násilím emoce. Dokud ale nezastavíte nad jedním obyčejným bodem a nepopíšete ho dostatečně, může se stát, že textu bude chybět hloubka. Schválně. Zkuste sami pro sebe takové cvičení. Představte si, jak jste na svém oblíbeném místě. Prostě jen jste. A teď tu scénu si pro sebe popište 500 slovy. Tak aby někdo druhý měl z textu pocit, že tam stojí s vámi. A nezapomínejte na smysly! Slyšíme, hmatáme, vidíme, cítíme a chutnáme. Uvidíte, že najednou inspirace bude více než dost,” nechávám se unášet svým přednesem, zatímco Eill loupí dobrotu pro sebe.

„Ách, to je pohoda,” zakládá si ruce za hlavu a začíná rozvíjet své zkušenosti. „Přiznám se, že nejvíc nápadů ke mně přichází cestou vlakem. Je jedno, jestli jedu jen deset minut nebo dvě hodiny. Pokaždé se mi v hlavě vynoří nějaký nápad. Právě ve vlaku vznikla Aldorma. Nejprve mi problikl jen ten název a po chvíli i hrubé obrysy dějin. Nejhorší na tom bylo, že tehdy jsem jela opravdu jen krátký úsek a nestihla si ani nic pořádně zapsat. Ale naštěstí jsem si většinu pamatovala a při dalších jízdách už jsem byla vybavená zápisníkem a snažila se zapisovat poznámky. 

Poslední dobou ale nejvíc inspirace přichází při čtení komiksů. Ne přímo na nápady o tom, co bych mohla psát, ale jak psát. Například série Zámek a klíč mi pomohla utřídit si myšlenky, jak nejlépe popsat místnost. Při psaní si ji vždy vybavím jako okénko v komiksu a přesně tak, jak bych jej prohlížela při čtení, popisuji danou místnost. 

Nebo například, když čtu nějaký román a je tam zmíněná zajímavá podzápletka, která buď není dořešena (což je nešvar, který mě dokáže vytočit), případně bych jí sama vyřešila jiným způsobem. V hlavě si poté přehrávám, jak bych to asi jinak udělala a proč a najednou si uvědomím, že pro to mé řešení vlastně není stěžejní situace, která je nastíněná v knize, ale šlo by to použít i pro jiné příležitosti.”

„Páni, to je boží, Eill. Tak teď ty, Lily!” předávám sendvič dál.

„Aktuálne som na tom autorsky dosť mŕtvo, ale vo všeobecnosti ma inšpirujú predovšetkým vlastné zážitky a skúsenosti. Moje príbehy sú svojím spôsobom autobiografické, v každom je kus mňa a kus fikcie. Nápady vznikajú rôzne - niekedy v aute pri dlhšej ceste. Človek čučí z okna, myšlienky rozlietané na všetky strany, do toho hrá hudba z rádia a po chvíli sa to začne hrnúť samé. Alebo v sprche či na záchode. Klasika, idem spať, odskočím si na WC a potom dobrú polhodinu len zapisujem to, čo sa mi honí hlavou,” směje se za našeho souhlasného přikyvování. „A v poslednom čase hlavne u muklov, keď som sama so svojimi myšlienkami. Občas príde nápad aj inak, pri prečítaní nejakého titulku, vypočutí niečoho, keď niečo uvidím. Presne ako sa hovorí, stačí chodiť s otvorenými očami. A dosť vedia pomôcť aj iné príbehy, iné knihy, kde občas dostanem nápad, že aj takto by to mohlo ísť. A niekedy ma inšpiruje napríklad len samotná pesnička.”

„Holky, to je taková paráda…”