Jak žít s kouzelníkem a nezbláznit se

Naše redakce je zvědavá od podlahy po střechu. Lvíci mají společný discord, probíráme tam všechno možné. A dosti často právě zmiňujeme naše milované mudly - drahé polovičky, rodiče, tety, strejdy, sourozence či přátele. A tak vznikl nápad na tento článek. Zeptali jsme se, jak ti naši milovaní mudlové vnímají nás na hradě, co by neodolatelné kouzelníky.  Co všechno musejí podstupovat, vydržet, zda někdo rezignoval a třeba zda někdo závidí. Už nebudu zdržovat, vzhůru na skvostné odpovědi! 

U nás doma se už několik měsíců nežije ničím jiným, než Hogem. Vypadá to, že můj mudla si už docela zvykl, že dvakrát týdně večer musí koupat a uspávat mudlata, protože mám trénink famfrpálu. Že večery trávím nad úkoly. Když říkám, že musím pracovat do školy, tak se se smíchem ptá, do které to je tentokrát (studuji ještě dálkově mudlovskou školu). Pastelky a fixy se povalují prakticky všude a tiskárna jede na plné obrátky. Mé výbuchy smíchu, když si se spolužáky píšu na DC, ho už neděsí a pomalu se začíná vyznávat ve všemožných jménech a názvech. Taky si zvykl, že během termínového víkendu po mně nemůže nic chtít, než budou úkoly hotové, a kafe mi nosí po litrech. Mám štěstí na tolerantního mudlu.

Soužití s mudly a zároveň s hradem je dost náročné. Je plné nepochopení, obzvlášť když ke kouzelnickému světu nemají žádný vztah. Svoji účast na hradě beru už jako takový druhý domov. Sama nedokážu popsat, proč mě tolik láká tento kouzelný svět, natož abych byla schopna to vysvětlit mudlovi. Tady přichází to nepochopení, proč se starat o mazlíčka, proč trénovat v soubojích, proč věnovat čas psaní úkolů nebo tvorbě lektvarů. Nerozumí důvodu, proč dokola diskutovat o různých tématech, se kterými se na hradě setkáváme dnes a denně a postupovat v ročnících dál. Pro ně je to hra, pro nás z hradu ne. Pro nás je to komunita lidí s láskou ke stejné věci, útěk z každodenní reality. Prostě jen život v našem kouzelném světě♥

Mudlovská manželka, říká se jí manželva, k našemu hradu už také nějak patří, jemně odstrčila Sarina od mudlovské klávesnice a podělila se s námi o pár řádků:

Když už se Sari dokope, aby byl na hradě, musí u něho skoro člověk stát a šťouchat do něj, aby něco udělal. Je to pořád, mě se nechce, musím to dělat? Proč se musím hlásit na ty semináře? Upečeš to se mnou? Kolikrát si tak říkám, jestli na tom hradě nejsem vlastně já místo něj -směje se-. Ale nakonec si vždy tu chvíli najde, aby vypracoval to, k čemu se umluvil. 

Upřímně, mě netrápí, že je na nějaké škole, sama studuji na jiné. A tak se často stává, že zároveň hrajeme famfrpál, kdy je pak člověk zmatený, kdo že to vlastně dal gól. Na hradě tráví v podstatě celkem málo svého času, takže nás to nijak neomezuje a nevyžaduji žádné kompenzace. Úkoly si píše, kdy jsem v práci. Když skládá puzzlata, tak ho sekýruju, kam má který dát, aby to měl rychleji… ve zprávách mám milion obrázků, které si fotí a zmenšuje, aby je mohl odevzdat. Vím toho o vašem kolejním soužití víc, než si myslíte!

Starejte se o něj hezky!

Žít s mudly? Fuj! Takový problém se mě naštěstí netýká. Mám doma čarodějku, a tak mezi námi panuje vzájemné pochopení. Upravování plánů podle kolejních rozvrhů? Není problém! Účast na zápasech? Samozřejmě! Cedulky se jménem a datem v kuchyni? Aha, asi nějaký seminář!

Na Hogu jsem už dlouhá léta, takže už na mě mudlové nekoukají tak zaraženě jako kdysi. Dokonce jsem jich tam i pár dotáhla, i když ne všechny to bavilo.

Mudla, se kterým bydlím, to celkem chápe. Sám má svoji herní komunitu, kde se schází. Sice mu přijde divné, že někdo dobrovolně plní úkoly (jako by jich neměl dost u mudlů a ve škole), ale nechává mě u toho. Zajímavější byla reakce rodičů (jo, tehdy byla Calla ještě hodně malá), kteří se samozřejmě báli, aby hrad nebyl plný... No, domyslete si -směje se-

Ale srovnali se s tím, byť jeden z nich to moc nechápe. Naopak, mamka se po letech naučila, že něco děláme jen kvůli hogu.

"Jdeme se projít" = aha, potřebuje fotky nebo kilometry nebo  "jdu vařit" = no, aspoň nemusím vařit já a mám z toho bonus. Občas je to i jedlý! -zubí se-

A tak podobně. A hodně zajímavé je to i u kamarádů. Moje nejbližší bublina ví, že něco takového existuje a dělám to, ale ty udivené pohledy jsou někdy k nezaplacení.

"Proč potřebuješ fotku kytky?" "Ale to neřeš, máme soutěž." "Ty posíláš fotky někam do soutěže? A co vyhraješ?"

No, dobrý pocit a občas i pár srpců.

Můj život s mudly se dělí na dvě půlky. První část svého kouzelnického života jsem prožila s medlovským bratrem a mudlovskými rodiči. Proč jsem se narodila s kouzelnickým nadáním jsem se nikdy nedozvěděla. Mudlovská rodina moji posedlost kouzlením nikdy nepochopila. Vybarvovat obrázky se rovnalo otázce: Ty chceš zase koupit pastelky? Nekoupíme! Poslední jsi dostala nedávno. Úkoly jsem si psala v mudlovské škole, tam učitelé byli rádi, že něco píšu. Ovšem famfrpál, to bylo teprve něco. Za mých mladých let se trénovalo 48 hodin v kuse a zápasy se hrály v devět ráno. A říkejte rodičům, že teď o víkendu nikam nemůžete, že byste radši ani nespali, protože právě lítáte na koštěti a střílíte na branky. Zápasy o víkendu ráno byl taky zážitek - To už zase někde lítáš? Jdi dělat něco pořádného, tohle tě neuživí! … Tolik první část. Druhá část - nu, život s mudlou je balzám na duši. U úkolů mne podporuje i pastelky občas kupuje, při famfrpálu fandil a teď mi říká: Běž se pomazlit s kočkou, hafoněm, maguárem, ať ti něco nesežerou -směje se-

Ono, já teda doma žádnýho mudlu nemám, protože bydlím sama. Ale moji drazí rodičové vědí, že jsem na Hradě, byť je podezřívám, že netuší o tom našem -culí se- 

 Ale oba mi shodně řeknou, že jsem tvrdohlavý Nebelvír skrz naskrz, a to už spolu snad 20 let nejsou manželé...! A mladší brácha se mi už dokonce ani nechechtá, když vytáhnu pastelky a začnu kreslit nějaký obrázek, třeba do úkolu nebo soutěže. ♥

Co na to říct? Když jsem poznala Maiara, tak mi chvílí trvalo, než jsem se mu přiznala, že chodím do Bradavic. Myslela jsem si, že mě vysměje, ale on to vzal vážně v pohodě. Celý následující školní rok musel přetrpět moje nářky ohledně termínovek, redakce a famfrpálu, ale snášel to výborně. A pak jsem ho dotáhla na hrad. Stačilo mu říct, že se tady vyučuje Zeměplochismus a Druidi. Teď na termínovky nadáváme společně a je to uklidňující.

Nicméně musím pochválit jeho nadšení pro fandění při zápasu a nápad s putovní vlajkou. Nebelvírská želva nám očividně nosí štěstí. A jsem ráda, že mám podporu u chytání střel na bránu. Až tedy na větu „No tohle, miláčku! Jak si mohla!“ (když mi nějaké střela prolítne mezi prsty).

Co se týče rodiny, ta jen protáčí oči, když napíšu, že musím končit, protože mě čekají úkoly, nebo když spěchám z návštěvy, protože mám famfrpálový zápas, ale naštěstí to moc nekomentují. Prostě mě berou jako vyšinutou a patřící do blázince.

Hůř se vysvětluje má láska k Indiánům, která začala vzkvétat právě díky hradu a panu Andymu. Těžko se vysvětluje, že Inky jsme ještě neprobírali a že snad budou další školní rok a to, že mě ročník, kdy se probírali Mayové bavil nejvíce, nebo pochvala profesora, že toho umím občas víc než on sám. 

Ale jsem ráda, že lidi kolem mě to tolerují, ale nechci vědět, co si doopravdy o tom myslí. Raději.

Rád bych napsal, jak se žije s mudly vedle Hogu, bohužel ale nemám mnoho zkušeností. Moje partnerka je totiž na hogu rovněž, proto když hraje famfrpál, tak já vesele fandím. Co se rodičů týče, tak ti o škole vědí, ale vzhledem k polobožským povinnostem nemají moc času se o něj více zajímat. Nicméně to neznamená, že by byli proti, nebo mě nepodporovali v mém úsilí o kontrolu a zdokonalení se mých schopností. A mé ostatní okolí, to jest přátelé a kamarádi, mi nijak nezávidí a většinou o Hogu ani nevědí. Takže k soužití s mudly mohu mluvit pouze v souvislosti se svými mudlovskými povinnostmi. A to ve stylu, že je to trochu náročné, nicméně ne nezvladatelné. Aneb trpím, ale náramně si to užívám! 

Ak mám byť úprimná, ten môj mudla to už so mnou vzdal. Snáď pochopil, že život na hrade je mojou súčasťou a tak nejako si už na to zvykol. Omaľovánky a podobne už nekomentuje, už vie, že keď hrám famfr, tak ma majú nechať na pokoji, lebo "sa hrám" Keď niečo pečiem alebo varím, vie, že je to nejaká ďalšia úloha a pod. Nie je tým trikrát nadšený, nakoľko trávim na hrade dosť veľa času, ale zvykol si. A keď vydrží a dá pokoj pri tréningu či zápase, možno bude aj odmena…

Jako někdo, kdo sdílí domácnost s člověkem, který po večerech chodí vytahovat věci z hlubin jezera, je nervní, když se mu nepodaří vytvarovat plastelínu do tvaru draka a nadává, když zjistí, kolik má opravovat výsledků soutěží... Tak jako takový člověk Bradavice zcela podporuji a držím jim palce. Mám díky nim čas na svoje koníčky, na čtení, sledování filmů... A nikdo mi do toho nedělá novou zvukovou stopu a nic po mně nechce. Zároveň mám možnost díky soutěžím se vždy nenápadně nápadně pochlubit svou knihovnou a toho rád využívám. Je také pravda, že to na mě zanechalo určité následky - například když zaslechnu pod okny křik dětí, spletu si to s Bradavicemi a nadšeně křičím: Hulák, přišel Hulák!

Co se mého mudly týče, nemohla jsem si vybrat lépe. Víte, on ságu o Harrym Potterovi nikdy nečetl, filmy o tomto čaroději jej nebaví a obecně ho nijak nebere magie. Má odlišnou představu o trávení volného času – nerad kreslí, literární ambice nikdy neměl a jako člověk, kterého semlel systém mudlovského školství, absolutně nedokáže pochopit, že někdo dobrovolně tráví své volné chvíle STUDIEM, potažmo UČENÍM.

A přesto mě bezmezně podporuje. Neví proč, nerozumí tomu a pojmy jako prefekt, zlatonka nebo Prasinky jdou úplně mimo něj. Ale podporuje.

Trvalo mi dlouho vysvětlit mu, že Nebelvír má barvu červenou, nikoli zelenou – ale jakmile si to zapamatoval, nadšeně nahodil na červený smeták moje červené spací tričko a při famfrpálových zápasech nadšeně mával tímto výtvorem místo praporu (pak jsem mu koupila nebelvírskou vlajku). Na rodinných oslavách se svým příbuzným hrdě chlubil, že jsem o víkendu měla zápas a vyhráli jsme, jako bych byla snad nějaký vrcholový sportovec!

Když jsem oznámila, že si večer do hospody na posezení s kamarády beru notebook, jelikož musím míchat lektvary v rámci kolejního magíka, přešel to zcela bez komentáře. Když jsem vysvětlovala, že potřebuji klid v pokoji, protože budu mít ten večer ústní zkoušky OVCE, zvedl obočí při slově „zkoušky“, avšak nijak to nekomentoval. Když fotím dopravní značky, květiny, lavičky a nevím co ještě kvůli soutěžím, ochotně drží cedulku se jménem, abych mohla pořádně zaostřit a udělat dobrou fotku. Osobně se potkal s některými mými kouzelnickými kamarády.

Můj mudla je zkrátka kouzelný, i když není čaroděj.