Nové OVCE v koleji

V nebelvírské ohradě přibyly další dvě OVCE. Mezitím co se rozkoukávaly, jsem je přepadla a musela se zeptat na první dojmy.

Jaký je to být čerstvou OVCÍ mezi těmi starými? Byla proměna v OVCI bolestivá, či jinak traumatizující? Není vás v té ohradě již příliš? Máte dostatek jídla a péče od ostatních studentů koleje? Jaká je tvoje nejlepší příchuť trávy? Speciální otázka pro Emu, může za tvou přeměnu to, že jsi byla rok bez funkce? Jak tato skutečnost tohle ovlivnila? 

To je ale otázek! Na úvod bych asi měla říct tohle: Jak Ema BEEčela, až z toho BRRečela. 

Když jsem opustila post prefekta, byly to nesmírně smíšené pocity. Ptala jsem se sebe, co dál? Co se mnou bude. A tak jsem si víc a víc připouštěla možnost OVCÍ. Upřímně... já se jich tak bála! Několikrát jsem na onu zkoušku přišla nahlédnout a zbaběle utekla s vědomím, že to nezvládnu. Příliš textu, příliš otázek, příliš všeho. Je to mnou, když něco dělám, musí to být dobře, poctivě, s vervou mně vlastní. A tak se OVCE nějak vzdalovaly. Toulala jsem se hradem, přemýšlela co dál a tak nějak jsem postupně došla k závěru, že se jim asi vážně nevyhnu. 

Jedno ráno jsem napsala madam Brendi o zkoušku z Tajů lidského těla. Pak mi došlo, co jsem udělala. No, přinejhorším mě vyhodí... a nevyhodila. Napsala, že vymyslí téma. Měla tajuplný úsměv na rtech. A tak jsem se začala smiřovat s tím, že tam do té věže prostě půjdu a dokážu to (za nesmírné podpory madam Aki, za což děkuji).

V noci jsem ležela ve své posteli s nebesy. Usínala jsem, a v tom se mi před očima zjevil školní řád - musíte mít vystudované dva ročníky... DVA! Taje lidského těla mají jen jeden ročník!!!! Byla jedna hodina ráno. Kolikrát jsem studovala školní řád! Madam Brendi zkoušku vypsala a já neměla dva ročníky! Zhroutila jsem se do křesla. S kávou v ruce přemýšlela, co dál. Poslala jsem sovu, se slovy, že jsem tele... kdepak budoucí ovce!!! Madam Therka mě podpořila a řekla, že to nevadí a ať se mi daří. No jo, daří... zbýval jeden jediný den, abych si sehnala někoho na OVCE. Jeden den... studentka, co loudí možnost složení zkoušky na poslední den. Opět v křesle... s hlavou dutou. Napsala jsem madam Wronce, zda bych mohla skládat zkoušky u ní - mám tam DVA ročníky. Byla však na dovolené a sova to vzdala. Zachránila mne madam Ansí. Nejen že mě uklidnila, ale dala mi den navíc, mé díky nebraly konce, ale i tak jsem se vším chtěla praštit.

Myslíte si, že už se zadařilo? Kdepak. Byla jsem u mudlů na noční. Prolétla jsem hradem a zbystřila ve Velké síni, kde se probíraly eseje - měly také zkrácenou verzi - u OVCÍ máte zkrácenou výuku, ale musíte mít i esej! Zůstala jsem stát jako opařená. Tři hodiny do půlnoci. Neměla jsem na esej ještě dva týdny, ale pár hodin. Už jsem měla na krajíčku. Jsem lvice, opět jsem se díky madam Aki vzchopila a napsala esej v rekordním čase. Merlinu díky za klidnou noční. Nějak jsem tušila, že se ty OVCE vzdalují, když se tak vše komplikuje.

Povedlo se, esej odeslána a madam Neryska všechno zařídila - smazala se mi žádost o OVCE u madam Terky, madam Neryska vypsala zkoušku novou  a mně došlo, že to vážně přijde. Naštěstí jsem dostala fantastické téma. Měla jsem měsíc... strach odcházel a za pár dní jsem měla zkoušku napsanou. Ladila jsem detaily, spokojená, sice někde vzadu vrtal červíček, co se mi snažil narušit pohodu - Co když tu obhajobu nedáš, no? Co pak budeš dělat, co? Ale co, to půjde. A pak to přišlo, den D. Přišlo mi ohodnocení zkoušky a slova madam Nerysky mě dojaly. Nastal další problémeček, ale ten se vyřešil rychle - bylo potřeba obhájit OVCE poměrně rychle. Důvody zde sdělovat nebudu. A tak jsem hned druhý den skládala tuto nezapomenutelnou zkoušku. A ať osud chtěl co chtěl, přísedící byly dvě dámy - madam Therka a madam Ansí - dvě andělky, které se mnou tu těžkou cestu k OVCÍM absolvovaly. Večer jsem si oblékla uniformu a s upocenými dlaněmi vešla do učebny. Nikdy na to nezapomenu. Nervozita mnou vibrovala, nemohla jsem mluvit ani psát. Přišli mě podpořit mnozí nebelvírští  a já začala skládat zkoušku, které jsem se roky a roky mocně bála.

Všichni byli tak milí, ohleduplní a ze mě všechno opadalo. Začala jsem se usmívat, téma útulků bylo všem blízké. Madam Aki také nakonec přišla, a s ní v zádech jsem se cítila v bezpečí. Odpovídala jsem na otázky a uvolňovala jsem se víc a víc. Po učebně běhali kouzelní tvorové - vypustila je madam Neryska v rámci doplňujících otázek. Hladila jsem kočky, naslouchala jejich vrnění. Strouhla jsem si i ostudu - řekla jsem, že hafoň má kožich jako koberec...

Zkouška se nakonec povedla. Byl to úžasný pocit a já jsem na sebe moc pyšná. Sice jsem už všem děkovala, ale nejde toho nevyužít znovu - děkuji všem, co mě podrželi a hlavně děkuji za trpělivost. 

A tak se mé slzy zoufalství na začátku proměnily na slzy radosti. Nu, a pak se otevřela ta ohrada a já vlétla mezi ovčáky!

A k Tvé otázce ke konci... dobře víš, že já jím všechno. Příchuť jako příchuť. Tráva čerstvá na jaro, vysušená  v létě, barevná na podzim a v zimě se z ní dají dělat lízátka - mrkne -

Kdo by se OVCÍ ještě bál, mohu vzkázat jediné - není čeho, ta podpora zní celým hradem, nikdo vás nenechá ve štychu, vždy se najde někdo, o koho se můžete opřít a pak stačí už jen poskočit a zabečet. - usměje se -

Když jsem jako nová, čerstvá OVCE poprvé vstoupila do stáda, připadala jsem si podobně jak naši lososáci. Mladé hůdě mezi staršími a zkušenějších OVCEmi. Než jsem se trochu začlenila, tak jsem obcházela ohradu a mapovala nové území. 

Stát se OVCÍ je celkem makačka. Celá ta proměna je zdlouhavá a lehce bolestivá. Než vám z nohou vyrostou spárky, vyleze ohon a pak ta vlna, tak ta byla nejvíce zdlouhavá změna. No a konečnou a i traumatizující změnou bylo, když jsem místo řeči začala bečet, no šok.

Po tak vyčerpávající přeměně vás pak naženou mezi ostatní OVCE, kde si musíte své postavení a trochu respektu získat a ještě ke všemu, v tak velkém kolektivu v tak malé ohradě, takže další trauma. 

Ale jo, péče od osazenstva hradu je celkem přívětivá a obstojná, ale ta strava? Občas mi přijde, že nám nosí jen to, co komu zbyde nebo jídlo, které nikdo nechce. Přitom jsem si několikrát všimla, jak někteří studenti při odchodu z ohrady vytáhnou z kapsy dobrou pizzu nebo bagetu. - otřepe se - Nejraději bych se rozběhla a tu dobrotu jim sebrala. Jak mi takové jídlo chybí. Furt nás krmí jen ovocem, zeleninou, pečivem,... no jako nic moc. Pizza by byla lepší. BÉÉ!

Trávu jím už spíše jen z nutnosti, když není nic lepšího a nebo nám někdo něco aspoň trochu ucházejícího nedonese. Ale pokud bych si tedy měla vybrat, pak Lipnice nebo Bojínek luční. Zvládám ale i kopřivy či šťovík - pokusí se o úškleb, když si vzpomene na jeho chuť - ale jen občas.

Děkuji dámám za vyčerpávající odpovědi, gratuluji a doufám, že se vám bude v ohrádce líbit.