Nováčci zachránili polovida!

Mým oblíbeným příkladem vytříbeného lesního stylu byla Rianar Ristezze, která by se v lese mohla bez problému kamuflážovat, stačilo by si dřepnout na bobek a její klobouk by už udělal všechnu práci za ni.

Lily Starling zvolila krásně rudý kabátek do deště a praktickou lehkou obuv a celá se hrdě tónovala do barvy Nebelvíru!

Naopak Izzy Lavender se dočkala pár komentářů na její večerní gala přehoz a dostala upozornění, že si možná své krásné šaty natrhne.

Madam Ginevra a hlavní lesnice Barbara nás dovedly k vrzající bráně ve svém sofistikovaném stylu. 

Hned na začátku výpravy jsme od hlav odposlouchali drby o nějakém ztraceném kentaurovi nebo jiné neidentifikované bytosti, která nám u hájenky prý škodila. Samozřejmě v tento moment začala dlouhá investigace, zpovídání hlav a celkově nekonečné zdržování se kolem vchodu do lesa, protože někteří studenti náhle hledali jakýkoliv důvod otálet. Rozhodně to nemělo nic společného s úzkostlivou představou toho, co se může ve stínech mezi stromy schovávat.

Lily nás nedočkavě popoháněla. Po chvíli jsme se všichni vzchopili a s profesorkami v čele jsme se vydali po stopách tajemných tvorů, zatímco jsme samozřejmě přicházeli na různé konspirační teorie. Nadhozený byl vlkodlak, akromantule, dokonce i jednorožec, ale naštěstí žádné z těchto bytostí nejsou známé nošením bot. I když obrovský černý chlupatý pavouk v pantoflích je děsivě vtipná představa.

Když jsme konečně po zhruba hodině dorazili na místo činu, začala zase panika. Madam Barb našla dlouhé stříbrné chlupy, které se jí podařilo identifikovat. Z křoví se ozývaly zvláštní zvuky. Po krátké strkanici Agnes, Nika a Izzy s hůlkami v rukách objevily… zraněného polovida!

Polovid je nejvíce podobný opici nebo lenochodovi s dlouhou stříbrnou srstí. Umí předpovídat budoucnost, v ten moment se mu modře rozzáří oči. Dokáže se dokonce i zneviditelnit, proto je jeho srst používaná na výrobu některých neviditelných plášťů. Kouzlo neviditelnosti ale není trvalé, postupně se vynosí.

Naštěstí jsem si ve Velké síni nacpala kapsy obvazy, které se teď moc hodily. Opatrně jsme našemu novému malému miláčkovi udělali provizorní dlahu a zamotali ho do šály, kterou obětovala paní profesorka. Připnuli jsme polovida na záda Johnnymu, který se přihlásil jako dobrovolník (s malým šťouchnutím do žeber). Samozřejmě jsme ho i nakrmili, přeci jen nebelvírští jsou známí svým pohostinstvím. Kdo by odmítl kousek sýra nebo larvu přímo z kapes našich studentů?

Najednou jsme v dáli zaslechli hlasy a všichni jsme okamžitě zkameněli - konec srandy. Ti, co polovidovi ublížili, nemohou být daleko.

A tak jsme se po dlouhé šeptací debatě shodli, že bude lepší se ve správný moment potichu odplazit a najít Johnnyho, kterého jsme v panice poslali s polovidem na hrad. Zafrine vyčarovala neviditelnou clonu, takže pytláci o něm neměli ani ponětí.

Cesta zpátky do Bradavic byla klikatá a o dost náročnější, ale počítání hlav dopadlo dobře a nikoho jsme v lese nezapomněli. Kromě Johnnyho kapsy, náušnic Lily a mé zdecimované zásoby obvazů jsme všichni dorazili zpátky v naprostém pořádku. I s lehce otřeseným polovidem.