Pasování nováčků: Od třesu kolen ke lvímu řevu

Milí čtenáři,
pokud jste si mysleli, že letošní pasování nováčků proběhne v klidu, asi jste na chvíli zapomněli, že se nacházíme v Nebelvíru - kde chaos a odvaha kráčí ruku v ruce.

Hned odpoledne bylo jasné, že se schyluje k velké události. Nika Jizerková pobíhala po kolejních chodbách v šatech a vykřikovala, že nestíhá. (Poznámka: Dámy, vždy se stíhá – jen záleží na tom, kolik kouzel použijete při oblékání.)

Pasování začalo kolem 18:00 - a jak jinak než slavnostním okamžikem, kdy si první slovo vzal náš kolejní ředitel, pan Filius Orionis.

Poté následoval jmenný seznam nováčků a také přesné znění přísahy, kterou nám přednesla naše milá primuska Meadow Algiedi.

A konečně nadešel slavnostní okamžik, kdy pan kolejní sáhl poprvé po meči Godrika Nebelvíra. Scéna, která by si zasloužila fanfáry: náš kolejní ředitel, meč a publikum, které se rozhodovalo, zda tleskat, nebo přispěchat s Wingardium Leviosa. Ale nebojte - meč nakonec zvedl. Ve zkoušce jeho tíhy tedy obstál.

Ale než náš ctihodný kolejní ředitel přikročil k pasování prvního nováčka, vzbudil pozornost můj spolužák Sarin Coyle. S grácií sobě vlastní si vedle mě přitáhl pláštěnku, jako by se chystal na krvavý rituál, jen aby nezůstal poskvrněn kapkou krve. V ten okamžik se šeptanda v sále rozproudila rychleji než vítr ve hradebních chodbách – a já, vaše věrná pisatelka, jsem jen čekala, co se bude dít dál.

A konečně zaznělo vyzvání prvního nováčka, aby přistoupil.

Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet, a já jsem se jen usmívala, neboť jsem věděla, že tento pasovací obřad se ještě dlouho bude probírat po kolejních chodbách. Celé pasování naštěstí proběhlo bez jediné kapky krve. (Poznámka: S úlevou hlavně pana ředitele.)

Poté přišel ten neočekávaný moment, milí čtenáři. Já i slečna Dors Venabili jsme dostaly překvapivou nabídku - také se nechat pasovat. Ano, slyšíte správně! 

Jaké to bylo? Inu, úžasné! Bohužel si z mého života na hradě před zmražením nepamatuji zhola nic. V paměti mi uvízly jen ty opravdu důležité věci. A to, moji milí, nejsou povinnosti, ale drby. A těch bylo dost! Dors se nám pak někde pozapomněla, ale i tak proběhlo také její pasování.

A jak už to u našich slavnostních rituálů bývá, následoval překvapivý okamžik, na který se nezapomíná. Sotva jsme po pasování stihli nabrat dech, čekalo na nás velmi nečekaně mokré překvapení - “vhození“ do Hanibalova jezera. Voda byla ledová jako pohled prefektky při pozdním příchodu a my jsme se vynořili na druhé straně břehu úplně mokří, vykulení a promrzlí.

Poté, co jsme si  našli cestu zpět, nastala scéna jak z pohádky. V komnatě už čekali naši patroni spolu s učitelským sborem s hrnky horkého čaje a měkkými dekami, do kterých nás okamžitě zabalili. Bylo to přivítání hodné hrdinů.

Když jsme se konečně vyždímali po koupeli v Hanibalově jezeře a rozbalili z dek, čekal nás další vrchol večera. Sál se mávnutím hůlky pana Fila rozzářil, a než jsme se nadáli, zazněly první tóny nebelvírské hymny. Jeden po druhém jsme se přidávali - John Cooper se nedal přeslechnout, Nice Jizerkové dle vysokých tónů někdo šlápl na nohu , dokonce i Sara Lance a Johnny Egon Flame se nenápadně připojili k chóru. Povinný zpěv? Možná. Ale v té chvíli jsme všichni zněli jako jedna velká, poněkud mokrá a promrzlá, ale hrdá rodina.

Následovalo i jedno rychlé skupinové focení.

A před rozloučením a odchodem do svých komnat proběhla také i velmi pěkná a zapeklitá soutěž, kterou si pro nás přichystala Thalira Arannis. Na výsledky své úspěšnosti trpělivě čekáme. (Poznámka: O své úspěšnosti obavy nemám.)

Na závěr si přidáme i pár pocitů nových lvíčků z dnešního pasování a také neotřelý pohled naší Emy Thalia, která letos poprvé sledovala tento rituál jako profesorka a ne jako studentka.

Nika Jizerková

John Cooper

Ema Talia

Běžela jsem z mudlovské práce jako vítr. Měla jsem zpoždění a bylo mi líto, že trošku nestíhám. Na Pasování jsem doběhla s patnácti minutovým zpožděním. Naštěstí tam ještě zbylo jídlo -odkašle si- ehm ne, kdepak, naštěstí jsem rituál ještě stihla. Posadila jsem se do růžku a sledovala tu nádheru. Fil, v ruce třímajíc nejkrásnější meč na světě, rozzářené oči nováčků, nová primuska, slečna Medi, které se na hrudi skvěl plíšek, její laskavost zářila do dáli, slečna Agnes, usměvavá a milá jako vždycky, a mnoho dalších známých tváří.  Byla jsem zase doma, mezi svými. Přiťukla jsem si řízkem s Newi a pak s radostí sledovala dění v Komnatě. Vzpomínala jsem, občas mi v oku zajiskřila slza. Stará známá hymna, štěbetání studentů, potlesk, všechno tak známé a krásné. 

Jak ten čas rychle běží, je to jako včera, když se mi ramene dotkl onen meč.  A nyní sleduji cestu dalších nových mladých lvů. Již ne jako studentka, ale jako fialová - s pýchou, hrdostí a nadšením. Protože lví rodina je prostě nej. 

Bylo to pasování, které se zapíše do Nebelvírské kroniky. A já, vaše oddaná redaktorka, vám přinesu i příště další pikantní střípky z tohoto hradu. Protože, i když led a mrazák vymažou vzpomínky, drby přežijí všechno!

Pro Lví tlapou,

Sara Lance