Myslíme na záhrobí

Nebelbrach Mechacha
Jsme naživu. Víme však, že ne navždy. Náš čas na této zemi je omezený, pro někoho více, pro jiného méně. Smrt je hranice, k níž všichni směřujeme. Ať již jsme na světě rádi, nebo ne, zajímá nás pochopitelně, co vlastně znamená konec života.
Ve všech mytologiích světa nalezneme představu o tom, co se s člověkem děje pak. Smrt obvykle není přijímána jako definitivní konec, něco po ní ještě následuje a mnohdy je to delší než život sám.
V krajním případě je možné existenci smrti vůbec neuznávat. Slyšel jsem o kmeni, v němž lidé, když se blíží – podle našeho názoru – jejich konec, odcházejí na horu, odkud je velký pták odnese na jiné místo země, kde pokračují v životě. Něco takového je však naší kultuře i kulturám, s nimiž běžně přicházíme do styku, cizí. 
U nás smrt může samozřejmě znamenat definitivní zánik. Běžné je toto pojetí v různých materialistických filosofiích, ale nejen tam. Například Svědci Jehovovi věří, že jim dá Bůh věčný život, zatímco trestem pro ostatní lidi bude neexistence.
Obvykle však člověk míní, že po smrti ještě něco následuje. Člověka buď celého, nebo jeho duši čeká další bytí. V závislosti na tom, jak žil, bude odměněn, či potrestán. Staří Řekové umisťovali říši mrtvých do podsvětí, kde vládne bůh Hádés s manželkou Persefonou. Duše dobrých lidí tam přebývají v Elysiu, zlých trpí v Tartaru. Podle severské mytologie odcházejí stateční bojovníci, již zemřeli v boji, do „síně padlých“ Valhaly, kde přebývají po boku boha Ódina. Ostatní vesměs míří do Helheimu, sídla bohyně Hel. Podobný přístup známe i z křesťanství: kdo žije počestně, dostane se do nebe, hříšníci mizí v pekle. Podle některých církví lze viny odpykat v očistci a pak se přesunout na místo věčné blaženosti. Tato myšlenka má zřejmě původ v perském zoroastrismu, dle kterého po posledním soudu odejdou spravedliví k dobrému bohu Ahura Mazdovi, nespravedliví projdou očistou ohněm a pak se k nim připojí. Věčného zatracení se dočká jen zlý bůh Ahriman.
Jiná představa se vyvinula v Indii. Tamní lidé věří v reinkarnaci, tedy znovuzrození v jiném těle. Jaký osud budou znovu na zemi mít, závisí na jejich činech v minulém životě. Tento koloběh znovuzrození však bude nakonec ukončen a duše splyne s veškerenstvem, což je blažený stav. O reinkarnaci se občas uvažovalo i v Evropě, ale vskutku spíše jen výjimečně.
Smrt je tedy cílem našeho života. Plánujeme si ho s ohledem na ni, konečnost nám dává smysl. Mnozí se snaží žít tak, aby jim po smrti bylo dobře. Ale i ti, kteří pokládají smrt za svůj naprostý konec, žijí obvykle pro budoucnost po ní, pro budoucnost svých potomků.
Cítíme se být spojeni se svým rodem. Jsme pokračovatelé předků a předci dětí. Jsme zapojeni do jednoho dlouhého řetězu, na němž nám záleží. Duchové mrtvých nám to neustále připomínají. Oslavujeme je a chceme se s nimi přinejmenším symbolicky střetávat, protože bychom bez nich nebyli a protože se cítíme být součástí jejich společenství. Se svými mrtvými nejsme nikdy sami, ani zbyteční. A ať se na smrt díváme jakkoli, ve svých potomcích budeme žít dál, oni si nás budou stále připomínat.

Komentáře

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 9 + 9 (slovem)?
Akce

Přehled komentářů


Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz