Bourec zamotaný v příběhu

Anglický dramatik John Webster zveřejnil roku 1612 divadelní hru Bílá ďáblice (The White Devil). Mottem 47. kapitoly románu Hedvábník je citát z ní: „Haha! Zamotáváš se do vlastního díla opravdu jako bourec.“

Hedvábník je označení bource morušového. Symbolika tohoto motýla prochází celou detektivkou, která je mimoto také mezitextově provázána s alžbětinským divadlem, hlavně s tzv. tragédií pomsty. Zavražděn je spisovatel, který ji obdivoval od svých studií. Ovlivnění jí byli i někteří jeho přátelé, nyní podezřelí. Rowlingová tak předvádí svou sečtělost, což konec konců dělala již ve Volání kukačky a v Prázdném místě.

K jakému zločinu dochází v Hedvábníkovi? Na Cormorana Strika se obrátí Leonora Quineová. Chce, aby našel jejího manžela Owena. Ten se již v minulosti několikrát ztratil, aby tak na sebe upozornil, tentokrát však jeho nepřítomnost trvá příliš dlouho. Cormoranovi je na rozdíl od jiných, zámožných klientů žena sympatická, proto jí slíbí pomoc.

Owena najde, jenže zavražděného bizarním způsobem. Ukáže se, že vrah napodobil závěr Quineova doposud nevydaného románu Bombyx mori (což je latinský název bource morušového). Autor této –řekněme – satirické pornografie v ní ostře napadl řadu lidí, hlavně z literárního a nakladatelského prostředí. Rukopis se některým z nich dostal do rukou. Pomstili se vraždou jeho autora? Nebo Owena zabila jeho manželka, jak se domnívá policie? Nebo bylo vše ještě úplně jinak? Strike se pouští do pátrání.

Volání kukačky zaujalo postavou vyšetřovatele a mísením různých tradic detektivního románu, vedle toho i jistou mírou zesměšnění vyšších společenských kruhů a sociální kritikou. Hedvábník toho bohužel mnoho nového nepřináší. Snad se Rowlingová snažila parodovat literární kruhy, to se však příliš nepodařilo. O Strikeovi se nedozvídáme nic, co bychom již nevěděli, pomineme-li fakt, že byl pojmenován podle obra z anglické pověsti (cornwallského obra Cormorana, z Cornwallu Strike pochází). Vyprávění pouze podrobně reflektuje jeho rozvíjející se vztah k sekretářce Robin a jejímu snoubenci Matthewovi. Dá se tedy říci: v prvním románu byl vytvořen detektiv, nyní již pouze sledujeme jeho případ. Cormoran čtenáře uspokojuje tím, že se chová, jak se od něj očekává.

Kniha je napsaná čtivě, lze poznat pero (či klávesnici) zkušené autorky. Zaujme, čte se rychle. Přináší osvěžující odpočinek. Tím však také končí, chybí jí nadstavba. Chcete se pobavit u dobře vyrobené zábavní literatury? Otevřete Hedvábníka. Víc než rozptýlení však nečekejte.

Pouze v dílčích pasážích se naleznou postřehy, které alespoň míří mimo samotný příběh a připomenou nám, v jakém světě žijeme. Když se klient, novinář Culpepper, ptá Strikea, jak mu dokázal obstarat objednané materiály, Cormoran mu odpovídá: „Detektivní práce. Kdysi jste to v tý vaší branži zvládali i sami, ne? Než jste začali dávat externí zakázky týpkům, jako jsem já.“ Souhlasím, současní novináři už dávno ztratili étos svých předchůdců, investigativní práci neumí, spoléhají se na kopírování zpráv z Internetu a práci externích spolupracovníků. Bohužel takových „špiček“ v románu mnoho nenajdeme.