Svobodně o tisku

Nebelbrach Mechacha

Mudlové a svoboda tisku

Mezinárodní den svobody tisku se poprvé konal roku 1991. Impulz k jeho vzniku dala organizace Reportéři bez hranic. Reagovala tak na pronásledování novinářů v řadě zemí za to, že si dovolili zprostředkovávat ostatním lidem pravdu. Nejde samozřejmě jen o tisk, ale o všechna média, včetně televize, rozhlasu atd.

Naše společnost se označuje za demokratickou. Přesněji řečeno žijeme v republice (jazykem našich politiků v zastupitelské demokracii) s několika demokratickými prvky (jazykem politiků prvky přímé demokracie). Na vládě v naší zemi se tedy – převážně prostřednictvím svých reprezentantů – podílejí všichni oprávnění voliči. Přinejmenším tak, že se účastní voleb, v nichž si své zástupce – kteří se pak bohužel často chovají jako vládci – zvolí.

Aby republika byla vskutku funkční, potřebuje vzdělané a informované občany. Jinak se může stát pouhou zástěrkou jiné formy vlády, obzvláště oligarchie. Malá skupina lidí pak pomocí manipulačních technik přiměje většinu, aby hlasovala tak, jak si přeje.

Abychom se dokázali správně rozhodnout, potřebujeme co nejpřesnější informace. Každý z nás se však věnuje mnoha aktivitám – od kontaktu s blízkými osobami přes koníčky po práci či školu –, takže nemáme čas, ale ani nástroje, abychom si je sami aktivně vyhledávali. Zprostředkovávat by nám je měli novináři. Slovo médium, jímž označujeme tisk, rozhlas, televizi či Internet, má konec konců význam „zprostředkující činitel“.

Není tomu tak dlouho, co o sobě žurnalisté říkali, že jsou „strážnými psy demokracie“. Dnes to již od nich neuslyšíme. Tuší, že bychom se jim vysmáli. Seriózní zpravodajství přestalo existovat; i Česká televize, která by měla být jeho garantem, poskytuje divákům převážně infotainment, tedy druh publicistiky, jehož hlavním cílem je pobavit. Novinařina je obživa, novinář tedy musí psát buď tak, jak chce ten, kdo ho platí, nebo tak, jak si přejí jeho čtenáři. Často se proto setkáme i se zprávami vymyšlenými nebo pokroucenými.

Mezinárodní den svobody tisku vznikl hlavně kvůli omezování žurnalistické práce z politických důvodů, a to ze strany totalitních či autoritářských režimů. V naší společnosti existuje jiné velké nebezpečí, jemuž současní novináři podléhají: autocenzura z důvodů ekonomických.

 

Kouzelníci a svoboda tisku

Na našem hradě v současnosti pravidelně vychází pět novin či časopisů. Jde o celokouzelnický Denní věštec a čtyři časopisy kolejní. Vzhledem k tomu, že struktura naší školy je hierarchická, můžeme očekávat, že se v nich novináři budou vyjadřovat svobodně. Osvícení vládci se totiž slova nebojí, vědí, že kritika je mnohdy cennější než servilní pochvala. Schopnost ji akceptovat navíc vzbuzuje důvěru a posiluje autoritu. Nejhorší je, když mají níže postavení pocit, že ti nahoře problémy zametají pod koberec a že jejich hlasu nenaslouchají.

Do kouzelnického tisku přispívám téměř od svého vstupu na hrad, tedy od zimy 2009. Musím říci, že jsem se jako redaktor nikdy nesetkal s jakoukoli snahou o cenzuru, s jakýmkoli potlačováním svobody projevu. K tomu mohu dodat, že jsem se o něčem podobném na naší škole ani nedoslechl. Některé články v novinách, komentáře k nim nebo i komentáře nad hradní branou byly někdy přinejmenším kontroverzní, nedočkaly se však vymazání. Nejspíše je to tak správné, ačkoli svoboda projevu bez hranic by nakonec mohla zahrnout i svobodu lhát a další negativní projevy. Kdo však stojí natolik nad věcí, aby mohl zodpovědně rozhodnout, co je ještě v pořádku a co již překračuje hranice? A kde by měly hranice stát, aby byly všeobecně přijatelné?

Jinou otázkou je, nakolik svobody tisku u nás využíváme. Pokud bych se na celou věc podíval přísně, musel bych říci, že příliš nikoli. Články, které se objevují, jsou vesměs buď informativní – a v tomto případě jde často o sdělení vedení školy, nebo o témata nebudící emoce –, nebo zábavné. Psány jsou tak, aby nikoho neurazily.

Mezi novináři mi chybí šťoura. Tedy investigativní novinář, který by nelitoval času, obíhal lidi, pídil se po zajímavostech, strkal nos, kde přes něj dostane, vyhrabával, co mělo být zapomenuto, odhaloval překvapivé souvislosti (čímž ovšem nemám na mysli konspirační teorie).

Když se však na věc podívám z nadhledu, musím si všimnout, že u nás nepůsobí novináři na plný úvazek. Každý z nás, kdo píšeme, si pro to žurnalistiku musí ušetřit čas mimo své jiné aktivity. Je pro nás těžké, ba nemožné najít čas a energii k tomu, abychom se přiblížili Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi.

Komentáře

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 5 + 3 (slovem)?
Akce

Přehled komentářů


Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz