Jak prožívají Vánoce kentauři
Nebelbrach Mechacha
Kentauři patří k nejznámějším fantastickým tvorům. Prosluli silou, moudrostí, znalostmi a uměním číst ve hvězdách. Zároveň však jsou poněkud divocí, rozhodně se nevyplatí je provokovat. Na erbu Bradavic se skví nápis: „Nikdy nedráždi spícího draka!“ Ještě důležitější je nikdy nedráždit kentaura, ať spí, či nikoliv.
Přestože mají kentauři inteligenci stejnou jako lidé, rozhodli se, že chtějí být klasifikováni jako zvířata. Nelíbilo se jim, že by status osoby sdíleli třeba s ježibabami a upíry. Není to však jediný důvod.
Jak říká Mlok Scamander: „…kentauři žijí v divočině, odmítají se oblékat, dávají přednost existenci izolované od kouzelníků i mudlů, a přece se jim inteligencí vyrovnají.“ Jejich zvyky jsou od našich odlišné a chtějí si svůj svéráz udržet. Jde o velmi hrdou rasu, která by nesnesla pomyšlení, že je v něčem lidem podřízena. A tak třebaže na ministerstvu kouzel existuje styčná kancelář pro kentaury, žádný z nich ji nikdy nenavštívil.
Kvůli této izolaci víme jen málo o jejich zvycích. I proto mě zajímalo, jak tráví Vánoce.
Vypravil jsem se k okraji Zakázaného lesa (dovnitř bych bez průvodce nevstoupil, je to proti školnímu řádu) a čekal jsem, zda se některý neobjeví. Měl jsem štěstí. Brzy jsem zaslechl klapot kopyt a na mýtinu jeden vyšel. Byl již dosti starý. To jsem byl rád, mladí prý bývají bujní.
„Dobrý večer, pane kentaure,“ pozdravil jsem ho.
Zamračil se: „Pane? Jsem snad nějaká osoba, ty kouzelnické hříbě?“
„Promiňte, špatně jsem se vyjádřil. Dobrý večer.“
Pohlédl na oblohu: „Vy kouzelníci se v ničem nevyznáte. Kdybys uměl číst ve hvězdách, věděl bys, že nás čeká prudký liják. Půjdu se schovat.“
„Počkejte, prosím. Rád bych se na něco zeptal.“
„Jsem jen jeden. Pouze lidé oslovují jednoho jako celé stádo.“
„Počkej, prosím,“ opravil jsem se, „rád bych se na něco zeptal.“
„A proč by mě to mělo zajímat,“ řekl podrážděně, „jsem tu snad od toho, abych pracoval jako informátor kouzelníků? Mají mě používat jako nějakou obyčejnou mulu?“
„Jistěže ne, nic takového. Dovolil jsem si vá… tě oslovit jen proto, že obdivuji kentaury. Jistě máte spoustu zajímavých vánočních zvyků, zajímavějších než my.“
„Ho, ho, zajímají tě Vánoce? Kouzelníkům asi nikdy neporozumím. Kdysi dávno se jeden moudrý kentaur podíval na oblohu a spatřil nad Betlémem obrovskou hvězdu. Vlastně to byla vlasatice. Zkoumal toto znamení dlouho, uvažoval o něm desítky let, nakonec dospěl k závěru, že hvězda, jako každá kometa, věští těm, kdo nejsou moudří, problémy. Dojde k velkému rozkolu mezi lidmi. Mudlové a kouzelníci se postaví proti sobě. Kdo neumí čarovat, bude pronásledovat ty, kdo to umějí.“
„To se bohužel stalo. Ale hvězda ukazovala na lásku, jen to ne každý pochopil.“
„Kentauři pochopili, že budou žít vskrytu. Což nám vyhovuje. Proto si ceníme hvězdy, na rozdíl od vás k tomu máme skutečný důvod. Mudlové díky tomu, co zviditelnila, přestali věřit v naši existenci. A vás není zas tak mnoho, své teritorium si uhlídáme.“
„Samozřejmě, proto jsem tady, a ne ve vašem lese.“
„To je dobře. Nejsme rádi rušeni, když připravujeme oslavu. To vy jste okázalí, koledy u vás znějí už od října, dáváte neustále najevo, jak budete slavit.“
„Pouštějí je obchodníci, abychom si u nich nakoupili dárky.“
„Co je to za nápad, dávat si dárky. Proč to vůbec děláte?“
„Já nevím, je to zvyk.“
„To my máme všechny dary, které potřebujeme. Celý les je naším darem, vše, co v něm roste, vše, co v něm běhá. Máme dar jasnovidectví a dar přesné rány z luku. Máme dar rozumět vesmíru. Máme dar, velký dar, jímž je naše stádo. Jaký jiný dar bychom si navzájem mohli dát? O Vánocích si je jen připomínáme. Žádný kentaur není sám, sejdeme se všichni na palouku, zahříváme se vzájemně našimi těly, pozvedneme hlavy a povzbuzujeme se ve čtení z hvězd. Každý řekne, co tam vyčetl, i nejmenší hříbě se podělí o svou moudrost. Když jeden mluví, ostatní mu pozorně naslouchají, neboť víme, že skutečnou moudrost nevlastní jedinec, nýbrž vzniká jen ve vzájemném srozumění celého stáda. Každý k ní přispěje svým dílem, ale máme ji pouze všichni dohromady. Po půlnoci skloníme hlavy a přemýšlíme o tom, co jsme se dozvěděli.“
„To je krásné.“
„Viď? Druhý den máme střelecké hry. Palouk je při nich plný letících šípů.“
„Nemůže při tom dojít ke zranění?“
„Jistěže může. Ale žádný kentaur se nebojí bolesti. A k žádným vážným následkům stejně nedojde. Díky tomu, že žijeme ve skrytu uprostřed přírody, naučili jsme se znát, co škodí, co prospívá. Kdyby lidé uměli léčit jako my, dožívali by se dvojnásobného věku. Vše, co je v lese, se dá použít. Sotva která rána může být smrtelná, a která není, není nevyléčitelná. Za to, že žijeme v souladu se svým prostředím, jsme vděční a děkujeme za to svými myšlenkami nejen o Vánocích.“
„Komu děkujete?“
„Všem našim předkům, kteří vytvořili naši kulturu. Proto o Vánocích navštěvujeme jejich hroby.“
„Nevěděl jsem, že mrtvé pohřbíváte.“ To jsem neměl říkat.
„A cos myslel, ty drzoune? Máš štěstí, že jsi ještě hříbě, hříbatům my neubližujeme. Myslel sis snad, že jsme jako jeleni, kteří nechají mrtvé ležet, kde padli? Nebo jako trollové, kteří je mnohdy snědí?“
„Ne, jistěže ne, jen jsem nikdy neslyšel o vašich hřbitovech.“
„Nepotřebuje hřbitov, kdo žije v souladu s přírodou. Celá země je jeho kolébkou i hrobem.“
Evidentně ztratil chuť si se mnou povídat. Odfrkl si a vyrazil do lesa.
Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit na hrad. Jen jsem prošel vstupní branou, spustil se prudký liják.
Komentáře
Všechna pole jsou povinná
Přehled komentářů