ŠkéRkničky a KvIdyČ

Kterak jsme se již zmínily, naše nejlepšejší kamarádka letos hroutila! Aby se z toho nezbláznila úplně, docházela čas od času na terapie. Na prvních sezeních nám to přišlo poněkud násilné – jakýmsi klackem mlátila do kovových koulí, které shazovaly ostatní z košťat. Ostatní, inu, koho ostatní? Postupně jsme si zvykly sedávat na tribunách s útržkem papíru a zapisovaly si všechno a o všem. A teď po sezóně se s vámi o všechny tyto úžasné poznatky milerády podělíme!

Pokaždé to sezení – teda, oni tomu říkají trénink – začíná tím, že se důležitě tvářící studentka ujišťuje, jestli mají všichni všechno. A věřte nám, ono je to potřeba! Dokonce i ta nejvrchnější, která nosí ten krásný blyštivý odznáček (ten, který plánujeme někam zašantročit už pěkně dlouho), kolikrát zapomene i svoji hlavu. Vrcholem těchto zapomínacích hrůz však bylo, když naše Newi dorazila ve společenských šatech a vůbec se tomu nedivila. Inu, naštěstí žijeme v kouzelném světě a převlečená byla hned! Dokonce i na koště vylézt stihla. Ale jejda! Na špatné! Alespoň měla pět minut navrch na přemlouvání Rosmerty, aby nám věnovala zmrzlinu. Stejně se jí to nepovedlo. Asi je na tom potřeba ještě zapracovat…

Bude lepší se vrátit k famfrpálu, protože, přestože o přemlouvání Rosmerty byla většina našich zápisků, není o něm tohle vydání. Na hřišti jsme vídaly spoustu lvíčat. Prala se spolu o míče jako my o pralinku a pak je zase zahazovala. Takových byla většina. Pak nad hřištěm poletovaly stejně labilní případy, jako je naše Newi, kteří ubližovali ostatním. Mlátili do míčů pomocí dlouhých klacků a shazovali jimi ostatní. Hru to, z našeho pohledu, dělalo náramně zábavnou. Rády bychom si to vyzkoušely taky, ale jsme na to, údajně, malé. Nebo tak to alespoň tvrdil komentátor: „Huš! Na hřišti nemáte co pohledávat! Potvory mrňavý!“ Nenechal nás vlézt ani do brány, ani nahánět ten lesklý míček s křidélky. Tím jsme tak nějak popsaly, co se dělo klidně i několikrát do týdne. Jak jsme pochopily, všechno tohle snažení vedlo k jedinému cíli. Tým měl být dostatečně fit na zápasy.

Tam se z našeho pohledu dělo to samé jako při tréninku, a tak si myslíme, že není důležité to popisovat. Mnohem zajímavější pro nás bylo dění na tribunách. My byly samozřejmě středem všeho dění. Na jeden zápas jsme se dokonce převlékly za lvíčky a nejprve k naší hrůze nás madam Kolejnice naučila kouzlem řvát. Kouzelníci podporovali své vysněné týmy, básnili, tleskali, jedli sladké, jásali. Bylo to nádherné. Cítili jsme se tam bezvadně. O to lepší ale byly dorty po každém zápase, který nebelvírský tým vyhrál. A jako by Esme věděla, jak milujeme dorty, pokaždé se jí jakožto kapitánce podařilo dovést zápas ke zdárnému konci. My jí mnohokrát děkujeme za výborné dorty a celý tým za přenádherný pohár. To nám připomíná – nedalo by se v něm zabydlet?

Chcete-li nějaké peprnější informace, pošlete nám čokoládu a my si něco vycucáme z prstu… stejně jako polovinu tudletoho článku!

Pro Lví Tlapou,                                                                      

Vaše ŠkéRkny