Země – kde se vzala?

Nevíme, kdy začalo uctívání Země, jisté však je, že bylo součástí mnoha pohanských náboženství.

Podle starých Řeků se svět zrodil z počátečního Chaosu. V básni Theogonia (Zrození bohů) antického básníka Hésioda se říká:

„Nejdříve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země,
širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo…“

Ve staré řečtině se Země jmenovala Γαῖα, Gaia. Jejími sourozenci byli tma (Erebos) a noc (Nyx), kteří měli za potomky světlo (Aitéros) a den (Hémerá). Ostatní bohové jsou potomky Gaii.

„Země zrodila napřed jí samé podobné nebe,
Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil…“

Dále dala ještě sama život moři, které se jmenovalo Pontos, další děti již měla se svým synem a manželem Úranem. Zplodili spolu mohutné Titány, jednooké Kyklópy a storuké Hekatoncheiry.

Manželství Gaie a Úrana šťastné nebylo. Nebe své děti Hekatoncheiry svrhlo do podsvětí a manželku tím rozhněvalo. Gaia se obrátila na Titány, aby ho zbavili vlády. Jeden z nich, Kronos, otci srpem usekl pohlaví a sám se stal vládcem. Z Gaii a Úranovy krve se zrodili Giganti, jejich poslední společní potomci.

Kronos měl nepříjemný zvyk pojídat své děti. Jeho manželka Rheia z nich dokázala zachránit nejmladšího Dia (1. pád Zeus), když místo něj podstrčila muži kámen. Gaia se pak o něj postarala, dokud nevyrostl a Krona nesvrhl. Protože se však Zeus choval krutě k jejím dětem, vyprovokovala nakonec vzpouru i proti němu, ale neúspěšnou.

Tím aktivita Gaie více méně končí. Pro Řeky však byly důležité ještě dvě bohyně, které se zemí úzce souvisí. Diova sestra Démétér byla bohyní rolnictví. Díky ní země rodila. Nebylo to však tak jednoduché. Démétér měla s Diem dceru Persefoné, již si oblíbil strýc Hádés. Unesl ji do své podsvětní říše a učinil z ní svou manželku. Démétér truchlila, a země přestala rodit. Zeus proto bratra Háda nakonec donutil, aby Persefoně dovolil část roku pobývat u matky. Když se vrací na zem, nastává jaro, když odchází k manželovi do podsvětí, začíná zima.

Řecká mytologie je dnes nejznámější, pomineme-li hebrejskou. Bohyni Země však znali i jinde. Dvě sbírky severské mytologie vznikly na Islandu. Obě se jmenují Edda, jedna je prozaická, druhá básnická. Bohyně Země se v nich jmenuje Jörð. V indických védách vystupuje v této roli Prthiví. Staří Litevci ji nazývali Žemina, východní Slované Mokošъ. A tak bychom mohli pokračovat.

Nikoli ve všech kulturách však považovali Zemi za bohyni. Podle některých byla naopak bohy či bohem stvořena. Z Mezopotámie pochází mýtus, který se nám dochoval na sedmi, bohužel poškozených, tabulkách. Říká se mu podle jeho prvních slov Enúma eliš (Když nahoře). V něm je vznik země líčen poněkud drasticky. Na počátku byly jen dva oceány – sladký Abzu a slaná Tiamat. Jejich mísením vznikla první generace bohů. Někteří stáli na straně Tiamat, jiní se spojili proti ní pod vedením Marduka. Obě strany se střetly v boji. Marduk v něm Tiamat zabil a její tělo pak rozporcoval:

„Spočinul pán, na Tiamatinu mrtvolu hledí,
ten kus masa rozdělit chce a stvořit věci nádherné.
Roztrh ji vedví jako tresku,
z jedné půle sklenul nebesa.
…sebral Tiamatinu slinu.
Z ní pak stvořil Marduk sníh a led.
Nakupil mračna plná vody.
Závany větru, déšť, chlad,
závoje mlhy — množství jejích slin
svěřil sobě samému, vložil do ruky své.
Položil hlavu její a na ní horu navršil.
Pramen otevřel a vytryskl proud.
Otevřel v jejích očích Eufrat a Tigris.
Chřípě jí ucpal, ponechav je co zásobárnu vody.
Navršil na jejích ňadrech strmá pohoří
a prorazil mocná zřídla, aby spojila se v hojný tok.
Skroutil její chvost a svázal v silné pouto,
aby upevněno bylo celé Apsú pod nohama jeho.
Pak položil její stehno, podpíralo nebesa.
Druhou její půli rozložil a zemi zpevnil.
[…]
Tak stvořil nebesa a zemi.“

Existují i příjemnější mýty. V jednom indiánském například plavala po prvotním moři kachnička. Ponořila se, a co vytáhla, z toho vznikla Země. Nemůžeme se tedy divit tomu, jaký význam má gumová kachnička pro kouzelníky. (I když údajně začala být uctívána z jiného důvodu: zachránila život panu řediteli. Ale o tom si nechte vyprávět od svých starších kamarádů.)

Současná kosmogonie je postavená na vědeckých poznatcích. Materiálem pro vznik Země podle ní byla hmota, již vytvořily hvězdy; zedníkem pak gravitace. Jde o úchvatnou hypotézu, krásnou, nicméně se nemohu ubránit dojmu, že je sice pravdivější, než mytologická vysvětlení, ale méně lidská. Bohové nám jsou bližší. Možná proto, že jsme je stvořili, zatímco fyzikální zákony stvořily nás?