Halloweenský dotazník

Horory ráda nemám, tudíž nemám ani oblíbence.

Horory nesnáším. Nekoukám, bojím, neviděla ani jeden.

A má to být ten, na který se můžu koukat pořád a pořád a už se nebojím? Nebo ten, který mi stačil jednou a už nikdy víc?

Miluju Sirotčinec (El Orfanato, 2007).

Už nepotřebuji víckrát vidět třeba Únikovou hru nebo Anabelle (a další díly), případně V zajetí démonů. Nebo Ženu v černém… Pokračovat bych mohla dál. Já horory miluju, ale na jeden se víckrát už nedívám. Nemám ale ráda takové ty krváky à la Masakr motorovou pilou apod.

Horory určitě oblíbené nemám, ani jeden. Můj osobní horor je pouze zlý sen, že zapomenu na termínovku nebo neudělám státnice v mudlškole. Snad je to opravdu jen zlý sen!

Je-li to v rámci filmů, tak bych řekla, že Purpurový vrch, ačkoli je to docela „neděsivé“ v porovnání s jinými horory.

Já se na horory nedívám, já jsem strašpytel. Přiznávám, že jsem se na nějaké dříve podívala a na jednom byla i v kině, ale mám ráda klidný spánek a od jistých nepříjemných snů, kdy jsem hrála v hororech hlavní roli, se na ně již nedívám. Navždy mi však díky těmto snům zůstane v hlavě Dům voskových figurín, 3:15 zemřeš a Paranormal Activity. 

Eh, asi to bude dost v kontrastu s tím, jak působím, ale… Já se vlastně hororů bojím, jsem extrémně lekavá. Když už, dávám spíše přednost viktoriánským hororům s tíživou atmosférou, kde je to spíš o celkovém pocitu než o nějakých masakrech a lekacích scénách. Líbí se mi třeba netflixácký seriál The Haunting of Hill House anebo série Hannibal s Madsem Mikkelsenem, tam jsou místy dost hororové (a dobře masakrózní) scénky.

Bylo to tenkrát u tety na chalupě. Teta vyprávěla, jak tam s ní bydlí duchové. Nevěřila jsem tomu do doby, než mi někdo začal brát deku a „lehl“ si vedle mě. Když jsem však rozsvítila, tak nikde nikdo nebyl. – oklepe se při vzpomínce –

Když jsem byla malá a na dušičky šla s rodiči na hřbitov, určitě tam strašilo a všude byly stíny! 

Jako děti jsme s kamarádkami zkoušely vyvolat na chodbě ducha. Signál „ať zašumí listí“ byl velmi dechberoucí, zejména za horké teplé noci a bezvětří…

Jinak nejstrašidelnější pro mě asi byla jedna táborová „stezka odvahy“, kdy mi bylo asi osm let a naprosto nás vyděsila „Škrabí noha“, kterou připravili vedoucí na samotném konci, kde jsme se měli podepisovat… Celý tábor nás totiž provázeli historkami o myslivci Škrábovi, který při bouřce přišel v lese o nohu, když na něj spadl strom, a ta noha se nikdy nenašla… Znovu připomínám, že to bylo někdy před dvaceti lety a bylo mi osm let.

Christina Elizabeth Stark 

Nejstrašidelnějšího… Těžko říct – jako malá jsem byla strašný strašpytel… To jsem se bála, když jsem byla doma sama, tmy nebo stromů. Konkrétní událost si moc nevybavuji. 

Moc děsuplných zážitků zatím asi nemám, ale když započítám úzkosti, tak by se dalo říct, že všechny prezentace, co jsem kdy měla. Nejhorší z nich byla prezentace na biologii, kdy jsem vlastně povídala dvě vyučovací hodiny místo profesorky. Hrůza – málem jsem se z těch nervů sesypala.

Pro mne je strašidelná i noční cesta městem. Upřímně přiznávám, že jsem ráda za to, že většinou když musím ven, tak je to s Mudlinou, a ta pouští hrůzu hned jak vylezeme. Sice by každého nejspíš umazlila, ale to nikdo neví. 

Ale vzpomínám si, že když jsem byla v ozdravovně, tak holky tvrdily, že za oknem viděly nohy. V druhém patře, prosím. Tuším, že jsme si předtím hrály s kyvadlem. 

To bude historka z dětství, kterou jsem nedávno popisovala panu Tadovi v Ufologii. Jako malé dítě jsem se koupala večer ve vaně, když tu se ze tmy za okny začal ozývat děsivý, skřehotavý chechot. Zděšeně jsem ztuhla, protože jsem den před tím někde zahlédla článek o mimozemšťanech a byla si celkem jistá, že už jsou tady. Že si pro mě přišli.

Běžela jsem za rodiči, jenže chechot mezitím utichl, a oni mi nevěřili. Celou noc jsem nespala. 

Teprve o pár dní později jsem se od kamarádky z ulice dozvěděla, že tu noc si sourozenci pouštěli takové ty chechtající se, létající čarodějnice, asi v tomto stylu:

Takže žádní ufoni. 

Ani nevím. – zamyslí se – Ale potkat třeba Venoma, tak se zakousnu do stromu a dělám suchou větev. – zasměje se –

Hm… To je těžké… Těžké… Asi z Luciuse Malfoye.

Z duchů, hlavně dětí. A z paranormální aktivity. 

Christina Elizabeth Stark 

Kostlivci. Ve všech onlinovkách, ve všech filmech – prostě oživlí kostlivci jsou pro mě top strašidelní. 

Mira Jay Michaels 

Strašně mě děsí koncept Pennywise, ale muž z filmu Moucha (1986) je také díky neexistenci CGI neuvěřitelně děsivá a odpudivá postava. Brr.

Vadí mi hlavně postavy, do kterých by to člověk neřekl. V jednu chvíli to vypadá jako člověk, a pak se začne měnit.

Skylar Blair Anderson 

Nedokážu říct obecně, ale platí, že mě víc děsí nadpřirozeno a bytosti z různých legend než fyzické osoby, třeba i reální vrazi. 

Určitě by mi nevadil kostým upírky. – zasní se –

Nějaký hezký kostým lucerny, abych všem svítila.

Čarodějnice. Mohla bych létat na koštěti i před mudly.

Miluju barvení na obličej! Takže (paradoxně s předchozí otázkou) bych asi mohla být např. právě ten kostlivec.

Určitě ne dýně, ale brala bych nějaký propracovaný kostým ducha – šedá kůže, potrhanější oblečení, vlastně já, ale v černobílé!

Čarodějka! A klidně i nějaká hrozná bába, alespoň by si každý rozmyslel, že se ke mně vydá.

Určitě duch. V tomto kostýmu by bylo teplo, nikdo by neviděl, jak se zrovna tvářím, a mohla bych si do toho prostěradla libovolně utírat ruce! 

Mám raději fantasy, takže strašidelnou knihu byste u mě těžko hledali.

Ema Talia 

Ne, všeobecně tyhle věci nemám ráda, nečtu a nekoukám na ně. 

Horor jsem četla jen jeden, tu Ženu v černém. Jinak asi ani ne. 

Bohužel. Když už čtu, tak fantasy / sci-fi nebo romanťárny. 

Hororovou literaturu moc nečtu, ale řekněme, že jsem tam párkrát zabrousila – docela se mi líbilo Městečko Pines.

Měla jsem, ale hrozně dlouho už jsem si na ni nevzpomněla, a tak se mi nevybaví ani název. Knihy mi nevadí tolik jako filmy. I když si umím vše představit, tak u knih víc cítím, že to je prostě příběh, a tolik se neleknu. 

Není to vyloženě horor, ale po zádech mi běhal mráz například z Deseti malých černoušků od Agathy Christie. 

Po mé zkušenosti asi trochu duchů a jiného nadpřirozena. 

Myslím, že se bojím samoty – ovšem jak moc je to neobvyklé, to nevím. 

Esperanza Milagrosa 

Ne, bojím se naprosto normálních věcí – pavouků, hadů a tak. 

Ale jsem dost lekavá… Aby ke mně někdo při tmě neslyšně přišel nebo na někoho narazím v zhasnuté místnosti… Tak se polekám hrozně moc. 

Pavouků a výšek. No a taky mám problém telefonovat s cizími lidmi, vždycky mám strach, že nebudu mít co říct nebo že se spletu (s cizinci nepotřebuju ani ten telefon, to prostě nezvládám rovnou mluvit). 

Nevím, jak neobvyklé by byly stonožky, ale těch. Také mám osobní problém s dírami umístěnými velmi blízko u sebe, dělá mi to husinu, štítím se toho, ale nemůžu se na to přestat dívat. Taková fascinace naruby. 

Někdy mi v noci běží hlavou, že se nesmím dívat do tmy, abych tam náhodou neviděla něco jako v Paranormal Activity. 

Žraloků, rozhodně. Nevím proč, ale nedokážu se dívat ani na Hledá se Nemo. 

Trochu Branišovský les. I když jak nad tím přemýšlím, jako dítě jsem si tam hrávala a nic zvláštního se nedělo, ale dnes už bych tam s čistou hlavou nešla. – pokrčí rameny –

Ema Talia 

Někdy někde jsem slyšela o řidiči s autem, který unáší děti…

Legendy jako takové mě asi neděsí, ale nadosmrti nezapomenu na již zmiňovaného pana myslivce a jeho „Škrabí nohu“.

Cokoliv duchařského. To se dokážu slušně vyděsit!

Legenda o La Lloroně je jednou z těch zajímavých a zároveň dosti děsivých. 

Když zabrousím ke creepypastám, tak asi Jeff the Killer.

Žádný příběh si nevybavuji.

Po shlédnutí mnoha videí a vyslechnutí mnoha podcastů o tzv. černých sanitkách a podobných městských legendách by se dalo říct, že už mě to vlastně neděsí vůbec. I když je pravda, že kdyby mě pronásledovala záhadná dodávka, moc dobrý pocit bych z toho neměla. 

Hluboký les v noci. Brr.

Ema Talia 

Nemocnice.

Tichý les a hřbitov za tmy, deště a jen svitu svíček (v případě hřbitova). 

Při sledování hororů mi pak nahání strach cokoliv v mém okolí, co není se mnou pod dekou (přikrývám se až po krk) a nemám to v ruce (pití, jídlo)… Takže klidně i tmavá chodba, zavřené dveře, závěs…

Staré domy ve tmě, hřbitovy ve tmě…

Nesnáším, ale opravdu nesnáším nemocnice, hlavně když jsou prázdné. Obecně bych asi řekla dlouhé opuštěné chodby, pokud možno s blikajícím světlem a podivným šramotem, nebo naopak hrobovým tichem. 

Jakékoliv noční prostředí venku mimo rodinný krb, je jedno, kde jsem. Ale abych nebyla za úplného strašpytla, já prostě neumím jít domů ve dvě ráno, aniž bych neviděla, co vše hrozného by se mohlo stát. Jednu dobu to bylo podpořeno i jednou situací v rámci mého okolí, která tomu nepřidávala, a něco z toho zůstalo ve mně.

Jako správného strašpytla mě po setmění děsí spousta míst, zejména jakékoli lesy. A takové ty městské no-go zóny, například jisté uličky v Praze. Ale mám třeba velmi ráda hřbitovy. 

Co byste dělali vy, kdyby se vám přihodilo to, co Eame? Překvapila vás Sky svojí „nebelvírskou odvahou“? A jaký horor byste doporučili vy?

Bonzbloček ukládám na své místo a těším se příště.