Trick or treat

Dům na Umrlčím vršku byl postaven na konci 19. století. Jeho majitelé se však již po měsíci odstěhovali pryč, nikdo neví proč. Kdokoli si dům později koupil, nevydržel v něm déle než ti první. Posledních několik desítek let bylo stavení opuštěné. Pověsti se o něm šířily různé, ale s jistotou nikdo nevěděl nic.

Letos bylo rozhodnuto o jeho demolici. Když dělníci pracovali ve sklepě, objevili v něm skryté padací dveře. Vedly do místnosti, v níž byly jen stůl, židle a petrolejová lampa. Na stole ležel zrezivělý hřebík a vedle něj několik popsaných skládaných toaletních papírů. Byly datovány 31. října 1968. Písmo na nich mělo červenohnědou barvu. Rozbor odhalil, že šlo o lidskou krev.

Doufám, že mi vydrží světlo, abych vše popsal. Chci světlo! Více světla! Ne, klidně méně světla, ať dohasíná jako můj život. Ať hoří tak pomalu, abych stihl napsat vše, co se mi dnes přihodilo. Nemohu psát mnoho, neboť jediným inkoustem, který mám k dispozici, je má vlastní krev. Hřebíkem si otevírám žíly, také jím píšu. Krev vytéká, většina vyteče zbůhdarma, jen část stihnu upotřebit. Proto mi brzo dojdou síly. Omdlím z nedostatku krve. Ale to nevadí, je to lepší, než kdyby ji vypili oni.

Večer se ozval telefon. Zvedl jsem sluchátko, přiložil ho k uchu a uslyšel jsem: „Koledu, nebo ti něco provedu.“ Napadlo mě, že si ze mne dělá legraci některá z mých studentek. Jsem učitelem na gymnáziu, učím angličtinu. Tedy byl jsem a učil jsem. Právě dnes jsem chtěl hodiny trochu zpestřit, a vyprávěl jsem o Halloweenu. „Trick or treat“ jsem přeložil jako „Koledu, nebo ti něco provedu“. Jarmila z třetí A se mě zeptala, zda může večer na koledu přijít. Odpověděl jsem jí, že klidně, že mi to nevadí, protože stejně nebudu doma. „Ověřím si to,“ zasmála se. Že by mi teď volala ona?

„Velmi vtipné,“ odsekl jsem. „Měl jsi zazpívat koledu, teď ti něco provedu.“ Ve sluchátku to klaplo a bylo ticho. Rozhodl jsem se zavolat na ústřednu a ověřit si, odkud hovor přišel, ať jsem však lomcoval vidlicí, jak jsem chtěl, tutání se neozvalo. Telefon byl hluchý. Kontroloval jsem ho, a nakonec jsem zjistil, že má přeříznutou šňůru. Jak to? Vždyť jsem přece právě s někým mluvil! Celým tělem mi projelo zachvění jak elektrický proud. Mám halucinace?

Světlo zamrkalo a zhaslo. Vypadla elektřina. Pak se ozval zvonek u dveří. Jak to? Vždyť je výpadek elektřiny! Otevřel jsem dveře a za nimi stála Jarmila. Byla úplně nahá. Oči jí rudě svítily. Rty odhalovaly velké špičáky. Dokonalé halloweenské strašidlo. „Koledu, nebo ti něco provedu!“ „Co blbneš?“ vykřikl jsem. Co když ji tu někdo takhle uvidí? „Hned se obleč!“ „Nic tu nemám.“ „Tak pojď dál.“ V té chvíli mi záleželo jen na tom, aby ji nikdo neviděl stát nahatou u mých dveří. „Děkuji.“ Vešla dovnitř. Přehodil jsem přes ni kabát a vyjekl: „Myslíš, že je to vtipné?“ „Děkuji.“ „Už jsi poděkovala.“ „Teď děkuji za kabát, předtím za pozvání. Bez něj bych nemohla vejít. Nemůžeme do domu, kam nás nepozvou. A sem nás to vždy táhlo. Zdejší síla nás může oživit. Ale ještě nikdy jsme nedostali pozvání. Letos budeme osvobozeni.“

Nemohl jsem se bránit. Dělal jsem vše, co chtěla. Pak mě zavřela sem do sklepa. „Po půlnoci si přijdeme pro zbytek,“ bylo poslední, co řekla, než se rozplynula. Nemohu ven. Nemohu nic. Co se stane dříve, omdlím, nebo se vrátí? Petrolejka, kterou mi tu nechala, dohořívá. Najde tu jednou někdo mé ostatky?

Podle dobových záznamů v domě bydlel vskutku učitel angličtiny Hynek Ohryzek. Od čtvrtka 31. října 1968 o něm nikdo neslyšel. Říkalo se, že společně se svou studentkou Jarmilou Máchovou a její rodinou emigroval, to se však nepodařilo potvrdit. Nelze ani zjistit, zda krev, jíž byly popsány papíry, patřila jemu. Jarmilin otec Karel totiž pracoval na transfuzní stanici v blízké nemocnici. Vše tedy mohli emigranti narafičit jako vtip.