Hrabákův sloupek

O prázdninách jsem zavítal do několika pokladnic hradů a zámků. To vám byla nádhera! Toho třpytu a lesku! Cingrlátek, knoflíčků, náušniček, penízků, štrasových kamínků… kdyby nás při odchodu nešacovali po centimetru, byl by to celkem príma výlet. Jako kdybych zrovna já měl nenechavé tlapičky!? Několikrát se mi zdálo o záplavě zlata v našem trezoru, a v nestřežené chvilce, kdy Una odložila přenosný komunikátor, jsem se musel podívat, jak takové zlaté deště přivolat.

První návod tvrdil, že mám kolem plamínku ohně skákat, volat a zpívat oslavné ódy na zlato. Zkusil jsem to. Poté, co u trezoru Nebelvíru přistáli hasiči a zlili mě od hlavy až k patě, spolu s obsahem trezoru, jsem usoudil, že tohle není ten správný návod.

Zkusil jsem variantu druhou. Vyvolávací cvičení. Něco jako „Hrabák jóga“. V úterý ráno jsem začal a přesně ve tři odpoledne si hnul se zády. Škrkny se mi smály. Naštěstí Una přišla a namasírovala mi kožich, rozhýbala nožičky a nechala mě zaházet se srpci, že koukal jenom čumáček. Ozdravná procedura pomohla, ale tohle nejspíše také nebude to správné volání k pokladu.

Pak jsem slyšel na chodbě od jedné nejmenované profesorky něco o přitažlivosti myšlenky a srdce. Vydal jsem se do školní knihovny. Do jídelny. A pak už jen hluboce meditoval a volal poklad. Myslím, že jsem právě chrupkal po obědě, pln volacích myšlenek, když se to stalo! Nad hlavou mi přeletěl vak plný hřejivého cinkání srpců. Něco jako když přijede Fleuntýnka už v září! Jeden, druhý, třetí! Běžel jsem jako ve snu alespoň jeden měšec obejmout.

Ve spánku jsem se postavil.

Opravdu přiletěl. Byl tu a Nebelvír rázem vyhrál předhánění mezi Havraspárem a Zmijozelem.

Nepodceňujte proto sílu myšlenky!

A hrstku hlíny od Strýčka Pompa…že jo.