4000 knih a dva křečci k tomu

Řeč není o nikom jiném než o panu Elatovi. Vášnivý čtenář, sběratel a milovník knih. A jelikož tento měsíc slavíme s knihami, s kým jiným udělat rozhovor. Pan Elat je známý tím, že je opravdu vášnivý čtenář. Neznám nikoho jiného, kdo dokáže ujít několik kilometrů za to, že mu pak koupíte knihu. Jsem odpůrce pohybu… ale pan Elat se nevzdává! Pojďme ho tedy poznat trošku blíže.

Krásný den, pane Elate, děkuji za váš čas – usměje se a vytáhne blok s otázkami – Slavíte nějak Den knih?

Pro mě je Den knih každý obyčejný den, takže v ten slavnostní dubnový vlastně nic nového nepřidám. Četbou začínám každé ráno, ať už pracovní v pět hodin, nebo víkend… Já se jinak pořádně neprobudím.

Víte, kdo řekl tuto větu: „Neexistuje věrnějšího přítele než knihy“?

Nebyl jsem to já? Celkem by to na mě sedělo. Ale strýček Google tvrdí, že to byl pan Hemingway, takže jsme holt dva, kdo to tvrdí. Stejně tak mi můj další citát sprostě ukradl pan John Steinbeck: „Hádám, že knih není nikdy dost.“

Která kniha je pro vás opravdu ta nej a proč?

Jednu nejlepší knihu bych vybrat nedokázal. Kdybych hodně, hodně škrtal, dokázal bych udělat alespoň takhle krátký seznam:

• Edward Rutherfurd – Hvozd (tato kniha hlavně proto, že díky ní jsem autora objevil, samozřejmě i jeho další historické ságy jsou skvělé);
• James Hilton – Ztracený obzor (zbožňuji nejenom knihu, ale i Caprovu filmovou verzi a u obou se mi slza v oku blyští);
• Jean Ray – Malpertuis (české vydání klame tělem a knížka vypadá jako nějaký hrozný brak, jenže opak je pravdou. Jde o knížku, kterou jsem jako jednu z mála četl více než pětkrát, filmové zpracování jsem také párkrát viděl. Jen je pro čtenáře důležité vědět, že u českého vydání nesmí číst anotaci, která mu vyzradí celou pointu příběhu);
• Alexandre Dumas ml. – Dáma s kaméliemi (klasika a další blyštění v oku);
• James Clavell – Šogun (naprosto famózní pohled do starého Japonska, ze kterého si čtenáři odnesou základy japonštiny, a už nikdy jim nevypadne z hlavy, jak se řekne lodivod, ačkoliv to pravděpodobně v hovoru nikde nevyužijí);
• H. P. Lovecraft – Bezejmenné město a jiné povídky (u tohoto Mistra je vlastně jedno, jakou knížku bych vybral. Celou jeho mytologii naprosto zbožňuji. Ke čtení doporučuji pustit si přímo tematicky zaměřený dark ambient od vydavatelství Cryo Chamber. A pokud by chtěl ještě někdo doporučit jednu výbornou starou hororovou povídku, tak překvapivě sáhněte i po tvůrci Conana Howardovi a jeho Holubech z pekla – funguje to i po tolika letech. Iä! Iä! Cthulhu fhtagn!);
• J. K. Rowling – Harry Potter (beru to jako kompletní sérii. Když vyšel první film, nechtěl jsem se na to ani podívat a doslova jsem nesnášel ten humbuk, který kolem toho vypukl. Pak jsem si zahrál hru, kde se mi líbilo prostředí Bradavic, dal jsem šanci filmu… dal jsem šanci knize… a už jsem v tom byl až po uši. Tímto se zde všem omlouvám za svůj původní názor, a hlavně také za to, že jsem se k příběhu dostal přes počítačovou hru).

A zbytek jen zrychleně: H. Murakami – Norské dřevo, A. Pérez-Reverte – Dumasův klub, A. Paasilinna – Autobus sebevrahů, Ch. Miéville – Nádraží Perdido, S. King – Svědectví, To, U. Eco – Foucaultovo kyvadlo, V. Nabokov – Lolita, F. Kafka – Zámek, J. Steinbeck – Hrozny hněvu, O myších a lidech, A. Dumas – Paměti lékařovy, S. Erikson – Malazská kniha padlých, S. Lynch – Lži Lockeho Lamory, R. E. Feist – Sága o Impériu.

Zkoušel jste někdy sám psát?

Ano. Napsal jsem toho kopu, ale jen minimum jsem dokončil. Vzhledem k tomu, že jsem četl a psal ještě před první třídou, moje první díla postrádala určitou hloubku. Jedná se samozřejmě o moji první dramatickou povídku Jak šla Anička pro vodu. Následoval odklon ke sci-fi s povídkou Jakub a netvoři z planety X. Následně Sladké manželství o hádavém páru, kteří se vzájemně týrají. V páté třídě jsem započal dva velké romány – Sekera a Zombion. Překvapivě oba dokončené. Bylo jasné, že optimistické romány jako byla Anička jsou minulostí. Vše nahradil horor a fantasy. V posledních letech jsem se účastnil i SOSácké padesátky a detailně jsem si připravil celý příběh na následující novelu, ke které se ale nikdy nedostanu, protože není čas. Mám plný šuplík nedokončených věcí a nejhorší je, když některé z mých nápadů použije někdo jiný. Kupříkladu někdy na gymnáziu jsem napsal část povídky o tom, že nejlepší prostředek snížení kriminality je povolit ji na jeden den v roce. Lidi se vyřádí a potom bude klid. A potom jsem se nestačil divit, když světlo světa spatřila první Očista. Škoda, to mám z toho, že skoro nic nedotáhnu do konce.

Jakou knihu byste chtěl, ale víte, že ji nikdy mít nebudete?

Mám dlouhý seznam knih, který postupně proškrtávám, jakmile knihu získám. Naštěstí většina z nich se při troše štěstí dá sehnat, stačí si jen denně hlídat všechny bazary a antikvariáty. Jediné, s čím jsem se asi smířil, že nikdy mít nebudu, je sbírka Kulhánka. Začal jsem se sbíráním pozdě a bohužel při těch cenách, co u něj nyní vidím, si ho asi nikdy nepořídím.

V kolika letech jste se naučil číst? A vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?

Jak už jsem zmínil dříve, četl jsem ještě před první třídou. Což se mi v prvních letech na škole docela hodilo, protože ostatní nedokázali při vyučování z učebnice vykoktat jedinou souvislou větu. To byla krásná léta, kdy jsem byl hvězdou – jenže pak mě ostatní dohnali a bylo po všem. Nedokážu si ale vybavit svou první knihu. Rozhodně to nebyly žádné pohádky, které jsem nikdy neměl rád. Výjimkou byla knížka Kostěj nesmrtelný. Ale začínal jsem verneovkami a komiksy. Ve škole jsem měnil se spolužačkou svoje svačiny za časopisy Mickey Mouse. K tomu připočtu Čtyřlístek, Trnky Brnky… a potom velký skok na Stephena Kinga a Wilbura Smitha.

Máte ve své knihovně nějaký systém? Smí madam Elat na vaše knihy sahat?

Systém mám, tedy přesněji měl jsem, dokud bylo místo v knihovně. Ale další knihovna už se chystá – přece jenom téměř 4000 knížek už něco zabere. Nakonec to zatím dopadlo tak, že sci-fi, fantasy a komiksy jsou v knihovně, historické romány, detektivky a thrillery pod postelí. Skříň je zase plná klasiky. A zbytek ve sklepě. Samozřejmě všechny série či autoři jsou u sebe – ačkoliv někdy je to problém, když jeden autor zasahuje do vícero sérií. Ale není lepší práce, než když si koupíte další díl jedné série, který se už nevejde ke zbytku, a je tím pádem nutné přestavět kvůli jedné knize celou knihovnu. A sotva to doděláte, vezmete do ruky další a zjistíte, že po novém řazení ji zase nemáte kam dát a celé se to musí udělat znovu. Hm, je radost o tom už jen psát. Můj vnitřní Sheldon se tetelí blahem. Zrovna dneska si jdu pro dva nové kousky, takže škatulata započnou… Co se týče madam Elat, tak na knihy samozřejmě sahat může. Vzhledem k tomu, že do knihovny sama přispívá, sponzoruje ji, toleruje ji. A myslím, že v naší knihovně má přečteno dokonce víc než já. Jen k čemu se nestavím moc kladně, je čtení ve vaně. Vlhko, voda samotná… nebezpečí všude kolem. Tady už madam Elat má u většiny knih smůlu.

4000 knih? – závistivě polkne – Co nejhoršího byste dokázal udělat pro novou další voňavou knížku? Sníst brouky? Vyjít na Sněžku?

Já jsem vlastně velice prodejný. A za knížku (nejlépe však v plurálu) bych asi udělal cokoliv. Na Sněžce jsem dokonce už párkrát byl – jen (blbec) zadarmo. Červy, cvrčky, šneky a jinou podobnou havěť jsem jedl sám od sebe taky zadarmo a zjistil, že je to vlastně dobré. Doma už jsem svou prodejností známý, takže pokud se na mě chystá nějaká hodně nepěkná věc (nejčastěji výlet někde za hranicemi bytu či nutnost účastnit se něčeho s dalšími osobami – tohle jsou dvě nejhorší varianty a úplně mě z té představy mrazí, jen to píšu –, tak zkouším smlouvat počet knih podle počtu kilometrů či hodin. Někdy to vyjde, někdy ne. Takže takhle špatné to se mnou je.

Jak dlouho jste v kuse dokázal číst?

Teď už to časově bohužel nevychází podle plánu, ale byly doby, kdy jsem ráno vstal, otevřel novou knihu a do oběda ji přečetl. Najedl jsem se a během odpoledne přečetl druhou. To byly časy. To už teď není takové. Musí být čas i na druhý, filmový koníček… a samozřejmě na diskuse s madam Elat, kdy ona mluví a já neslyším. A teď taky nový koníček hledání křečků, protože máme nové dva křečíky a zatím se zdá, že na nás prdí a objeví se na pět minut někdy kolem půl desáté, proběhnou se v kolečku a zmizí. No nekupte to.

Jak to děláte, že vás madam Elat ještě nezabila za to, že utrácíte tolik peněz za knížky?

Já vám nevím. Důležité asi je nechodit jí moc na oči, mlčet, dělat, že nejste doma, a hlavně zatajovat polovinu dalších knížek, které jste zrovna výhodně koupili. Jenže jak jsem zjistil, na ni si nepřijdu. Vzhledem k tomu, že si eviduju všechno, abych měl přehled, tak jí stačí sledovat databázi knih, co nového přibylo. Ale nemůžu si stěžovat – má také ráda knihy, celkem mě v mém koníčku podporuje, i když si v duchu myslí něco hodně ošklivého a možná pro mě bolestivého… No prostě jsem si lépe vybrat nemohl. A neříkám to jen proto, že to teď po mně čte…

To byla jízda, co? 4000 knih!  A dvě křečínky k tomu! Vážně závidím. A co na to vše říká Dračí lady? Odpovědi si samozřejmě přečetla a musím jí dát možnost se vyjádřit, je to přeci jen její drahá polovička.

Eillen McFir Elat:

Jak už manžel řekl, také ráda čtu, a tak to má se mnou snazší. Stačí, aby u nějaké větší objednávky přidal knížku jen a pouze pro mě, a ví, že budu mít radost a nic neřeknu. A také to má svoji výhodu. Víte, jak úžasně se dá vydírat tím, že mu do některé z knih něco nakreslíte a neřeknete do které? Ne, že bych to někdy udělala. Ale kdybyste viděla jeho pohled, když jsem to v žertu pronesla!

Kdo na knihách utírá prach?

Co se prachu týká, to je pouze jeho práce. Chtěl mít knihovnu, vlastně brzy již dvě, tak se musí starat. Ale pro něj to je vlastně radost. Vyndává opatrně knihy, doslova se s nimi až mazlí, pak to vše vytře, nechá uschnout a zase vše vrací zpět. Jen je fakt, že já bych knihovnu udělala tak za tři hodiny, on si jede rychlostí jeden úsek denně…

Kolik kilometrů pro knihu musel manžel dosud nejvíce nachodit?

Zatím jeho nejdelší jednorázová procházka za vidinu knih byla v délce sedmnácti kilometrů. To jsme šli pěšky od mých rodičů zpět domů. Jinak sem tam je ochotný vyrazit i na prodloužený víkend. Ale to se mi pak snaží skoro až pomstít… V takové Praze jsme byli jen na dva dny a denně jsme dokázali nachodit přes třicet kilometrů. – směje se –

Moc děkuji za krásné a milé rozhovory. Je krásné, jak knihy dokáží spojit a obohatit hezký vztah.