Koukej se držet, jdeme na to!

Madam Orestu netreba nikomu asi zvlášť predstavovať. Zdravotníčka, kolejní riaditeľka Mrzimoru, profesorka, manželka… Napriek tomu si na mňa pri svojej vyťaženosti našla čas a zodpovedala moje zvedavé otázky.

Dobrý deň, madam, som rada, že sa nám nakoniec podarilo sa časovo zladiť. Tak sa do toho ihneď pustime, dobre? -usmeje sa-

Letecký deň sa slávi 17.2. Mohli by ste nám, mladším čitateľom, bližšie predstaviť tento sviatok? Kedy sa to dialo a čo sa v ten deň presne odohralo?

-odfoukne si ústy pro dostatek vzduchu- Víte, že už to bude pomalu 20 let? Nebo... pomalu 40, pokud to budeme brát z pohledu školních roků. Celý ten stěhovací týden se udál před mnoha lety. Přesněji roku 2006, a jak jste řekla v samotné otázce, slečno, 17. dne v únoru do dne 23. Tyto dny se slaví na památku a oslavu velkého stěhování celých hradních pozemků. Ten den se toho odehrálo šílené množství. Pan ředitel Nimrandir přiběhl do síně, že se máme připravit, protože brzy zvolá kouzlo všech kouzel. Kouzlo, které může vyslovit jen jednou za sto let. To, že se opakovalo o dva roky později, je vedlejší. -uchechtne se- Museli jsme se tedy všichni připravit na cestu. Jenže připravit se na cestu znamenalo "máš smůlu, koukej se držet, jdeme na to!” a bylo jedno, že není nic připevněno ani uklizeno.
Ten den bylo ve Velké síni pěkně nebezpečno, protože všude lítaly brky, kalamáře, knihy, příbory. 

To znie dosť nebezpečne. Prečo sa vlastne musel hrad presťahovať na nové miesto?

Bylo to v době, kdy jsme objevovali nová a nová místa a pozemky hradu, takže původní rozloha již nestačila renovacím a rozšiřování hradu. Nové a větší kolejní místnosti, ošetřovna, apatyka. Nová hřiště, průzkumy Zapovězeného lesa, sklepeních a hromady a hromady nových učeben. Staré pozemky byly sice rozlehlé, ale nedaly se nafukovat věčně. Hrad často padal, sekaly se kusy zdí, stropů a padaly nám na hlavy i nehlavy. Mohlo se rozbít cokoliv nebo kdokoliv a jako ředitel školy tehdy pan Nim musel nést odpovědnost za zdraví všech studentů i zaměstnanců. Ač jsme tehdy měli novou ošetřovnu, pořád se to nesmělo riskovat.

Rozumiem, pri takom rozvoji hradu to rozhodne bolo nutné. Čím bolo toto sťahovanie výnimočné?

V tento den se vzaly všechny základy hradu, aby se mohl přestěhovat na nové místo. A tak se jednoho dne pan ředitel vydal hledat nové a rozlehlejší pozemky až je konečně našel. Bohužel se přemístit nepodařilo. Pozemky i hrad byly už tehdy obrovské, moc velké a těžké, takže jsme museli najít jiný způsob, jak se dostat na nové místo a přemisťovat kamínek po kamínku, cihlu po cihle a větvičku po lesíčku nešlo.
Takže se nakonec vybralo, že se zvolá, jak jsem už řekla výše, kouzlo kouzel. Museli se spojit všichni, nejen profesoři. Zvednout takový kolos není jen tak, a to ani pro vytuněné magiče. Po zvolání kouzla se tedy vytrhl hrad se svými základy i přilehlými pozemky ze země a samou silou magie se kolem hradu vytvořila vzduchová kapsa, kdyby někoho napadlo skákat z oken… A hrad se mohl pomalu vznést k obloze. Nu, zapomněli jsme tak trochu na gravitaci a pěkně se vše vznášelo.

Tak toto by som raz chcela zažiť…-povzdychne si- V každom prípade to musel byť obrovský zážitok. Ako ste vy, obyvatelia hradu vnímali tento deň? A ako Vy osobne?

Já si to užívala. Tehdy jsem hodně lítala k jezeru, takže pro mě to byl týden, kdy jsem zůstala alespoň chvíli suchá. -směje se- Někteří se toho báli, protože nevěřili, že něco tak těžkého nespadne ani neztratí výšku. Někteří raději ani nevylézali ze svých pokojů, protože odmítali plachtit hradem. A jiní, protože měli strach z výšek a létání, tak požádali o týdenní propuštění domu než se škola usadí.
Ale mě se to líbilo a spoustě z nás taktéž. Člověk si chvíli užil stav beztíže. Ačkoliv házením hnojůvek bylo docela komplikované… Já osobně jsem se držela u stropu než se objevila gravitace, a my opět chodili po svých, a hrála si na světlušku. Pomocí rozsvícené hůlky, kterou jsem si připevnila za opasek, jsem si rozsvítila pozadíčko a svítila pocestníkům na jejich cestu vzduchem.

Každopádně jsme to vnímali jako dobrou věc. Pár dnů bez hradu stálo za to, když pak budeme mít bezpečnou školu, kde si můžeme užít spoustu zábavy. A hlavně… Hlavně tu byl i svět za zrcadlem, ale to je úplně jiný zážitek a vzpomínka. Rozhodně to bylo ku prospěchu, protože jsme se mohli rozvíjet dále, a tak chvilka nepohodlí nevadila. Dalo se na tom najít spoustu dobrého. Byly to zábavné časy. Užili jsme si to do posledního času.

Už skôr ste spomenuli, že celá cesta prebiehala týždeň. To musel byť asi najzaujímavejší týždeň v dejinách hradu - usmeje sa-  Zaujímalo by ma, či sa v ten týždeň udialo ešte niečo iné neobvyklé, a celkovo, ako to ten týždeň prebiehalo… Boli profesori vtedy zhovievavejší, alebo naopak, výuka prebiehala úplne bežným spôsobom?

Mám pocit, že tehdy byly prázdniny nebo se školní rok posunul, abychom se mohli přemístit v klidu. Nějaké semináře byly, ať nezlenivíme, ale výuka samotná počkala. Nikdo nechtěl riskovat, že by se úkoly ztratily někde ve vzduchu a prostoru a musel je dělat znovu. Jinak to bylo zajímavé, vážně! Tolik tvorů, co jsme cestou potkali… Dokonce i pár bublinatek, které by ovšem ve vzduchu neměly co pohledávat, se na nás přispěchaly podívat. Anebo někomu utekly z kabinetu a skončily ve vzduchové kapse venku.  Každopádně si tak lebedíte v okně a vedle vás přistane malá bublinatka. Šokem člověk málem spadnul ven, ale naštěstí byla kapsa očarovaná a vypadávající člověk se vrátil neviditelnou silou zpět.
Jednou se stalo, že vzduchová kapsa a pohon, který nás držel ve vzduchu, pod tíhou  trochu povolil a my jsme se propadli a málem zničili jednu malou mudlovskou vesnici… Ale povedlo se vše nakonec zachránit a vesničku jsme jen “lízli” věžičkou. Samozřejmě, to bych nebyla já, abych nezkoušela, jak dlouho mě bude neviditelná síla vracet zpět do hradu. Tehdy jsme si totiž hodně lebedili s naší partou v oknech a na střeše a užívali si výhled. Lebedění na střeše nám zůstalo dodnes.

Ale abych jen nestrašila vypadáváním oken, vzpomněla jsem si na jednu scénku z oslavy výročních deseti let stěhování… Doteď si pamatuju, jak kolega Matthew blbnul s pokebalem a chtěl si chytit, tehdy ještě zelenou, kolegyni Barb. Myslel si, že je slavný rakeťák z tamních Rakeťáků, kteří přináší na svět mír a lásku a pokusí se zmařit všechny vaše snahy. Jak tehdy Barb přezdíval… Kvá… kvá… jo, Kvákamon! Ale studentka se do pokebalu zavřít nenechala. -usměje se- Takže odešel na ošetřovnu, byl tehdy lékouzelníkem, trucovat a vrátil se s teorií, že je najednou žena rakeťačka.

Teda… Toľko vzrušujúcich zážitkov väčšina kúzelníkov nezažije za celý život… -obdivne vypískne a trochu smutne si povzdychne- Normálne Vám to závidím! A moja posledná zvedavá otázka znie: Aké boli Vaše bezprostredné dojmy po presťahovaní hradu? Páčilo sa Vám na nových pozemkoch? Zmenilo sa niečo presťahovaním, alebo bolo všetko ako predtým?

Jejej, těch změn bylo! Na první pohled se zdálo, že je všechno na svém místě, ale… vinou letu a toho, jak vše zpočátku nedrželo na  svém místě, se spousta věcí ocitla jinak a jinde. Zvláště ze všech učeben a místností ve věžích se ještě několik dní po tom nacházely věci různě po hradu i pozemcích.
Na nových pozemcích bylo parádně! Objevili jsme se uprostřed ničeho. Kolem jen skály, příroda a les. Tolik výprav co se tehdy pořádalo na průzkumnické mise kolem, abychom zjistili, co vše je kolem nás a nejen, aby se našli ztracené věci. Mám pocit, že chyběl i nějaký ten student, ale nakonec se  všichni našli. Myslím… -pokouší se si vzpomenout- Někteří se totiž rozhodli, že raději poletí na koštěti, protože se jim to zdálo bezpečnější. Jenže se cestou zatoulali…
Jinak byl hrad stejný. Objevila se hromada místností. Mohli jsme chodit zase do starých učeben, do lesa, na pozemky. Používat opět letax a nebát se, že skončíme kdovíkde. Ale hlavně... hlavně jsme mohli postupně opravit všechno rozbité a popadané. Každý přiložil ruku k dílu a společnou silou jsme hrad opravili. Užívali si volnost i nově nabyté a objevené vztahy. Byl to hezký pocit, kdy i soupeři spolu spolupracovali, aby mohl být hrad jako dřív a zároveň ještě lepší.
No a samozřejmě... to bych prý nebyla já, abych nemohla jako první vyzkoušet, jaké je zdejší jezero a jestli naše Hanibalovo jezero správně zapadlo nebo ne… -vzpomíná- Jo, to byly časy… Krásné časy.

Snad vám to alespoň trochu pomohlo nastínit blíže tehdejší letecký den.

Veľmi pekne ďakujem za rozhovor. A teraz znovu šup do práce -zasmeje sa-