- Na prahu léta
- Jaro v rozkvětu
- Dubnové rozmary
- Březnové nadechnutí
- Kámoši jak fík - Tlapík a Lososík!
- Vítej, 2026!
2025
2024
2023
2022
2021
2020
2019
2018
2017
2016
2015
2014
Zakletá knihovna - kapitola 2
Princess Star
Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak madam Eillen zmizela v padající knize. Podívala jsem se před sebe na vysokou knihovnu s nesčetnými regály. Z toho, který mi byl nejblíž, jsem vytáhla knihu, která měla tak odrbanou obálku, že vůbec nebylo poznat, o jaký titul se jedná. Ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen vyzkoušet, jestli se něco stane.
Otevřela jsem ji a pomalu ji přibližovala k obličeji. Připadala jsem si trochu směšně, ale stačilo se jí jen dotknout nosu a kniha mne sama vtáhla mezi své stránky.
Probrala jsem se na chodníku. Rychle jsem se postavila na nohy, abych na sebe neupoutala přílišnou pozornost lidí, kterých bylo všude kolem spousta. Zdálo se však, že si mne nikdo nevšiml.
Rozhlédla jsem se, abych si přítomné prohlédla. Rozhodně nevypadali jako kouzelníci. Byli to vesměs mladí lidé, vymódění tak, že by jim jejich babičky daly co proto, kdyby je takto viděly. A ty účesy! Ty byly moderní možná tak v 70. letech minulého století, ale dnes?
Jako bych zpovzdálí slyšela tlumenou hudbu. Otočila jsem se a opravdu. Stáli jsme před velkou budovou, na které blikala velká neonová písmena, která dohromady tvořila jediné slovo – SOUND. Nejmodernější diskotéka ve střední Evropě, hlásala cedule před vstupem.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat dovnitř. U vchodu mne však zastavil svalnatý muž, který po mne chtěl zaplatit vstupně v markách. Zkusila jsem mu nabídnout normální peníze, čili srpce a galeony, ale jen mne netrpělivě odstrčil a věnoval se lidem, kteří stáli za mnou.
Nasupeně jsem odkráčela, když v tom mi jednotlivé kousky vjemů, které jsem právě zažila, do sebe začaly zapadat jako dílky puzzle. 70. léta, Sound, marky,... Já vím, kde jsem!
V tu chvíli kolem mne procházely dvě dívky, kterým nemohlo být více jak dvanáct let.
„Kessi, co když mě dovnitř nepustěj?“ zeptala se jedna druhé.
„Neboj, Christiano, znaj mě tady. Zařídim to,“ odpověděla dotazovaná. „Pojď, budeš nadšená! Sound je božskej. Něco takovýho jsi ještě neviděla!“
Až v tu chvíli mi došlo, že ačkoli zde všichni hovoří německy, rozumím jim každé slovo, přestože německy neumím.
„Nechoď tam, Christiano,“ vykřikla jsem znenadání plynulou němčinou.
Dívka si mne změřila od hlavy až k patě a řekla: „My se známe?“
„Nechoď tam,“ pokračovala jsem bez odpovědi na její otázku. „Pokud dnes do Soundu vejdeš, poznáš tam budoucí největší lásku svého života. Ale také se tím odstartuje sled událostí, kvůli kterým se tvůj život stane peklem, ze kterého už nikdy nedokážeš uniknout. Nechoď tam, prosím.“
Christiane se na mne dívala a bylo poznat, že o mých slovech skutečně přemýšlí.
„Prosim tě, pojď,“ snažila se Kessi Christianu odtáhnout.
„Kessi, já asi pojedu domu,“ jemně se z Kessina sevření vytrhla.
Usmála jsem se na ni a řekla jsem: „Zachráníš si tím život, věř mi.“
Oplatila mi úsměv a odešla směrem k nejbližší stanici podzemky.
Kessi si odfrkla, pohodila hlavou a vyrazila směrem k Soundu. Dívala jsem se za odcházející Christianou až do chvíle, kdy mi zmizela za rohem. Tělem mi projížděl úžasný pocit. Možná jsem to opravdu dokázala, a Christianu čeká šťastný život.
Oči se mi stočily ke kulatému ostře červenému kameni na kraji chodníku. Vůbec jsem si ho předtím nevšimla. Došla jsem až k němu, nadzvedla ho a našla pod ním lísteček. Na něm byla napsaná jedna jediná věta: Ad vitam aetarnam, a pod ní nějaké klikyháky. Než jsem stačila začít dumat nad tím, co by to tak mohlo znamenat, Sound, lidé a celý sedmdesátkový Berlín kolem mne se rozplynuly a objevila jsem se zpátky v knihovně.
„Mě to absolutně nezajímá!" nesl se knihovnou rozzuřený hlas madam Eillen. Prudce jsem se otočila a všimla si, že madam drží pod krkem nějakého staršího pána. "Ihned zařídíte, aby se všechny studentky z těch knih dostaly ven!"
„Madam Eillen, já už tu jsem," přihlásila jsem se, a doufala, že ji trochu uklidním. Merlinu žel byla má snaha marná.
„Nemohu, z knihy musí vystoupit každý sám," pronesl klidně ten muž. "Jakmile najdou ukryté kouzlo, přenese je to zpět z knihy."
„To pitomé kouzlo už mám v ruce," vyprskla madam Eillen, pustila muže a šla mě zkontrolovat. Nedbala vůbec na má slova, že mi nic není a musela se přesvědčit sama.
„To je pouze část kouzla, tvoří ji mnoho pohybů hůlek," vysvětlil muž. Všimla jsem si, že má madam v ruce také lístek. Podala jsem jí svůj spolu s knihou, ze které jsem vystoupila. Madam si ode mě obojí převzala a porovnala čáry na papírech. Opravdu byl každý jiný.
„Každý by měl hůlkou provést pohyb, který nalezl," dodal muž a madam Eillen mi automaticky podala papírek zpět. V tu chvíli ji padl pohled na knihu a celá zbledla.
„Mezi feťáky? Vy jste jí dovolil jít mezi feťáky! VÍTE CO SE JÍ MOHLO STÁT!" poslední větu už ječela, jako by byla smyslu zbavená.
„Vaše studentka byla v bezpečí. Vůbec nic jí nehrozilo," pronesl tichým hlasem muž a sebral jí z rukou knihu. „Opatrně, muchláte obálku," dodal a pokusil se vyhladit místo, na kterém byl název My děti ze stanice ZOO.
„Já ve své knize měsíc hladověla. Skoro jsem umřela! Neříkejte mi, že jí nic nehrozilo," pronesla madam zoufale.
„Nic se mi nestalo, madam! Jen jsem zachránila Christianu. Žádné drogy jsem neměla, nikdo mi nic nedával a i kdyby, nikdy bych si nic nevzala," chytla jsem madam za ruku. Cítila jsem, jak se lehce třese. Pokud si opravdu prožila, co zmínila, nedivila jsem se jejímu strachu a vzteku.
„Jestli chcete, abychom vám pomohly, začněte vysvětlovat," pronesla madam. "Co se tu u všech ďasů děje, a proč potřebujete zrovna skupinu studentů!"
Komentáře
Všechna pole jsou povinná
Přehled komentářů
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz