Zakletá knihovna - kapitola 4

Cesta portálem byla opravdu zvláštní, jako kdyby mé tělo obalila měkoučká deka. Chvíli jsem se snažila rozkoukat, protože oslnivá záře portálu mi na chvíli zanechala mžitky před očima. 

Když se mi podařilo opět se rozkoukat, přišlo mi jako že sním. Stála jsme mezi regály v obrovské knihovně, kde to dýchalo tajemnou atmosférou. Rozhlédla jsme se pořádně kolem sebe a jen jsem nevěřícně zamrkala, když jsme viděla, jak moje spolužačky a madam Eillen v oblaku prachu mizí. Jen žuchnutí knihy, kterou nikdo nedržel, oznamovalo místo, kde před chvilkou jednotlivě stály.

 Mé tělo polil pot, hlasitě jsem polkla a udělala úkrok dozadu. Žel Merlinovi jsem přitom narazila do regálu a rozevřená kniha z horní police mě praštila přímo do hlavy. Moje hlasité zaúpění přehlušila rána vybíjeného skla. Všude byla hluboká tma a já seděla na okraji střechy. Kousek ode mě bývalo mozaikové okénko, ale jeho střepy nyní pokrývaly měděnou střechu, na kterou se někdo snažil dostat. Během chvíle se ještě ozvala rána do kovové konstrukce a následně hrozivé žuchnutí, to asi muž něco upustil, když se snažil prodrat okýnkem.

Naštěstí se mu to však podařilo. Lapajíc po dechu ležel polovinou těla na okenním rámu, nohy mu však musely končit někde v prostoru budovy, ze které lezl. Hodnou chvíli jen sípavě dýchal a kašlal, jak se snažil popadnout dech a mě ten výjev začínal být něčím známý. Když se mu podařilo na měděnou šikmou střechu nakonec vysoukat, dovolila jsme si i přes strach z výšek se rozhlédnout kolem. Přede mnou se rozprostírala Praha jako na dlani a její světla v noci zářila jako diamanty. Stále víc jsem měla pocit, že toto znám. Pohled na chvíli zaujal i muže a ani jeden z nás si nevšiml, že na střeše je s námi ještě někdo další, dokud se neozvalo podivným přízvukem: „Není to skvělý výhled?”

Muž se v tu chvíli tak lekl, že zavřeštěl, zavrávoral a začal padat. I já hekla, ovšem bezhlesně a opřená v bezpečí o komín jsem sledovala, jak muž padá ze střechy a z arkýře nad ním po něm chňape obří kocour s páskou přes jedno oko. Drápy mu zaryl do ramene, muž však zavrávoral, začal padat a táhnout s sebou k zemi i kocoura, jenž se ho snažil udržet.

Bez dechu jsem se nahnula blíže a už už jsem chtěla vykřiknout, abych je upozornila na blížící se okraj střechy, když tu se muž chytil okapu a takto se držíc visel dolů ze střechy. Kocour na něj křičel, aby se přitáhl nahoru, muž na něj na oplátku zařval, že k tomu nemá sílu. Když mu kocour hodil svůj ocas a s lamentováním začal muže táhnout nahoru. Na druhý pokus se jim podařilo dostat bezpečně zpět na střechu. 

Úlevou jsem vydechla a bezpečněji se opřela o komín. Jedna k cihel na komíně se však uvolnila a vypadla, jen tak tak minula muže, který před chvílí málem umřel. Jejich pohledy se stočili mým směrem a já se kousla do rtu. 

Kocour ve tmě přesunul své oko na mě a mně hlavou blesklo, kdo to vlastně je. Lord Itivan a muž, který málem spadl je můj oblíbenec Václav Vran. Moji tvář rozzářil úsměv, když tu se zvedl vítr a z místa, kde před chvílí byla cihla se zvedl papírek a přistál mi v klíně. Odtrhla jsem pohled od těch dvou a podívala jsem se na papírek, o kterém jsem si myslela, že je odpadem. 

Ad vitam aetarnam, stálo na papíře. Prstem jsem přejela po klikatící se čáře pod nápisem a než jsem stačila mrknout, stála jsem zpět v knihovně.  

„Madam, nemůžeme nechat knihovnu shořet!" nesl se ke mně naléhavý hlas Prin. 

„Navíc už stejně sbíráme kouzla," přidala se Niobé. „Hele, i Simí už ho má!" 

Madam trhla pohledem a úlevně si vydechla, rychle ke mně přiběhla, zkontrolovala, a nakonec se sklonila, aby sebrala knihu, ze které jsem vystoupila. 

„Doufám, že jste se nezapletla do žádných trablů," pronesla, zatímco rukama drtila knížku. V obalu zůstávaly rýhy po jejích nehtech, kde by jedna z nich mohla nahradit háček v názvu Městské války. 

„Já a trable? Znáte mě, madam!" nasadila jsem nevinný úsměv. 

„Právě, že vás znám," usmála se madam Eillen. „Ten papírek nezahazujte, budeme ho ještě potřebovat." 

„No ale jestli jste nás nevybral vy, ale knihovna, proč zrovna nás?" zeptala se Prin.  

„Nás si vybrala knihovna? A sbíráme kouzla?" nasadila jsem nechápavý výraz.  

„Kouzlo, jedno, roztříštěné na více částí," pronesl cizí muž. 

„Takže ta čára je pohyb hůlky?" zeptala jsem se. „Tak složitý pohyb jsem zatím neviděla," dodala jsem. 

„Tak si to začnem trénovat," navrhla Niobé, vytáhla hůlku a s pohledem upřeným na svůj papír se snažila napodobit pohyb. Mrkla jsem na Prin, která jen pokrčila rameny a dala se také do trénování. A tak nezbylo než se k nim přidat.