Epilog

Konečně byly všechny studentky zpět, a tak jsem si mohla lehce oddychnout. Teď už zbývalo jediné, pronést kouzlo, a vrátit se zpět do bezpečí hradních zdí.

„Tak, slečny, jdeme na to. Hůlky do ruky a jak dám znamení, začneme kouzlit,“ vydala jsem pokyny, ukázala kam si která má stoupnout, a vzala do ruky papírek, abych mohla sledovat, jak pohybovat hůlkou. Začala jsem odpočítávat, a sledovala soustředěné výrazy.

„Ad vitam aetarnam,“ pronesly jsme jednohlasně a každá prováděla svůj vlastní pohyb hůlkou.

Nestalo se vůbec nic.

„Já vím, co tomu je. Je to rozbitý,“ neodpustila si vtípek slečna Simelie.

„Ale vždyť jsme to řekly správně,“ fňukla slečna Ema.

„Madam Eillen?“ zeptala se nesměle slečna Princess. Kývnutím hlavy jsem jí naznačila, že poslouchám. „Každá máme jiný pohyb hůlky, co když se má kouzlo říct jen jednou, ale pak na sebe musíme navázat?“

„No, můžeme to zkusit,“ souhlasila jsem. Stoupněte si vedle sebe v pořadí, jak jste vyšly z knih a uvidíme.

„Ad vitam aetarnam,“ pronesla a začala kouzlit. Slečna Princess vzápětí pokračovala, sledovala jsem jak ji následují slečny Niobé, Simelie, Lily a Ema. A jen u slečny Lily se stalo to, že na konci pohybu se z její hůlky vykouzlil brk, který chvíli poskakoval na místě, než zmizel.

„Takže hádam mám začať s kúzlom? Ale kto bude pokračovať?“ ptala se udiveně slečna Lily.

„To je takový problém nám dát jedno hotové kouzlo? Musíte s tím dělat takové cavyky?“ otočila jsem se na kurátora, který jen omluvně sklopil zrak.

„Hej, já asi vím!“ vykřikla slečna Niobé a všem rychle sebrala papíry z ruky. Odněkud z hábitu vytáhla brk a na papírky s pohyby hůlek napsala, komu který z nich patřil. Ten slečny Lily dala na začátek a pak postupně přikládala papírky za sebou. Chvilku jsem nechápala, o co se snaží, ale pak mi to došlo.

„No jasně!“ vydechla a s úsměvem pozorovala, jak slečna Niobé spojuje doposud nesmyslné klikyháky v jeden dlouhý pohyb hůlky. „Slečno, jste skvělá.“

Opět jsme se rozestavěly, tentokrát v pořadí, v jakém budeme kouzlit. Vedle slečny Lily si stoupla slečna Princess, následovala slečna Simelie, po ní jsem si stoupla já, následována slečnami Emou a Niobé.

„Ad vitam aetarnam,“ pronesla slečna Lily a začala kouzlit.

Na konci jejího kouzlení opět z hůlky vyskočil brk. Slečna Princess do něj ťukla svojí hůlkou a pokračovala ve vlastním pohybu hůlky. Fascinovaně jsem sledovala, jak z hrotu brku vyrážejí písmenka, a rozlétávají se po celé knihovně. A nebyla jsem jediná, koho ten výjev učaroval. Slečna Sim nestihla navázat na kouzlo, a brk po chvíli zmizel.

„Pardon,“ pípla a omluvně se usmála.

„Nic se neděje, teď už víme, co čekat, tak se to podaří,“ uklidnila jsem ji úsměvem a kývla na slečnu Lily.

Tentokrát jsme očarovaný brk předávaly jedna druhé bez jediného zaváhání. Nakonec se dostal až ke slečně Niobé, která kouzlo bez zaváhání dokončila. Vyčarovaný brk se zhmotnil a slétl jí do dlaní. Písmenka mezitím doputovala ke knihám. Ve chvíli, kdy se dotkla hřbetů knih, vydechly jsme všechny úžasem.

Z knih vystupovaly jejich postavy. Jako první se objevil Malý princ. V ruce nesl růži, kterou věnoval slečně Emě. Chtěl jí něco povědět, ale v tu chvíli si všiml trojicí pobíhajících psů a se smíchem se k nim rozběhl. Pozorovala jsem, jak si hraje s Dášenkou, Bublinou a Barbánkem, a jen jsem se usmívala. Opodál si Medvídek Pú povídal s Fifinkou. Na druhé straně knihovny paní Láryfáry něco vyprávěla Jarku Metelkovi. Kousek dál se Luisa a Lotka snažily ukrást pozornost Kaze Brekkera, a za zády se nám Gabra s Málinkou snažily přesvědčit Cormorána Strikea, aby si s nimi šel hrát.

Příběhy žily a bylo nádherné to pozorovat na vlastní oči. Některá ze slečen pronesla, že už se na hrad nevrací a já ji chápala. Také jsem jako malá chtěla žít se svými oblíbenci a najednou tu ta možnost byla. Ale knihovna byla domovem jim, postavám, ne nám. Což potvrdil i portál, který se před námi zhmotnil.

Všechny postavy nám mávaly na rozloučenou. Kurátor znovu a znovu děkoval za záchranu knihovny. A my, se smutnými úsměvy, vstupovaly do portálu. Čekala jsem, až projdou všechny slečny, než jsem do něj vstoupila sama.

Opět jsme byly v redakci Tlapky. Nebýt růže v rukou slečny Emy a brku ležérně položeném za uchem slečny Niobé, říkala bych si, že se mi to jen zdálo.

-*-

Kurátor procházel knihovnou a plnil přání postav. Tomu donesl čaj, té podal sladkost. Jen těm, co si přáli alkohol, taktně naznačoval, že na popíjení je jiná místnost.

Večer, když se postavy vrátily odpočívat do svých knih, pohladil kurátor dřevěné police.

„Škoda, že není, jak jim poděkovat za tvoji záchranu,“ povzdechl si, a vyrazil na lůžko.

Byla hluboká noc, když začalo ze srdce knihovny k hvězdné obloze pozvolna stoupat kouzlo. Cestovalo hvězdnou oblohou a hledalo místo svého určení.

Konečně nalezlo svůj cíl. Pomalu začalo sestupovat a pohodlně se usídlilo v redakci Lví tlapou. 

O několik dní později bylo kouzlo pevně zakořeněno. Niobé se právě probírala věcmi na stole a hledala jeden ze svých diářů. Konečně jej našla, uchopila jej do ruky a diář se proměnil v kalamář.

„Co to?“ vydechla nechápavě a chtěla odložit kalamář na stůl. Ten však najednou stál na opačné straně místnosti. 

Niobé nevěřícně pozorovala, jak se nábytek celé redakce přesouvá a mění. Křesla měla najednou úplně nové potahy. Gauč už nebyl prosezený, ale zářil novotou. Stoly byly uklizené, plné nových pergamenů, nepoužitých brků, a kalamáře byly inkoustem doplněné po okraj. Dokonce se objevil i malý stolek s občerstvením.  

Niobé vyběhla ven, aby se podívala na vstup do redakce. Dveře měli místo klik mosazné lví tlapky a zářily nádhernou sytou rudou barvou. S úsměvem se vrátila do redakce, kde uprostřed jejího stolu leželo prázdné číslo časopisu s novým vzhledem. Vedle něj stálo malé těžítko ve tvaru knihovny. 

„Nádhera,“ zašeptala Niobé a svolala poradu, aby společně oslavili nový vzhled časopisu.

Úžasné!