My jsme se hledali, až jsme se našli aneb jak se Ema naučila dělit

Ema se rozvalovala na gauči uprostřed kolejky. Jídlo a pití, bříško nacpané. Byla zvyklá, že měla všeho dost jen pro sebe. Když šlo o jídlo, byla všude první. A pak to přišlo. Sarin se dostal do Nebelvíru. A vešel do kolejky. První pohledy, první oťukávání. Mladík jedl. A jedl víc, než se Emě líbilo. Jedl nadměrně, tedy alespoň Emě se to tak zdálo. Byl ve vývinu. Na čele Emy rostla drobná vráska

Sarin: Toho dne byla krutá bouře, jako zatím žádná jiná. Chudáčko maličké Saranče se dostalo do hradu s naději, že se konečně nají. Jenže ve Velké síni to bylo samý, nažer se dýně a bum z leva, zprava. Byl to horor. Pak mne ale jistá kolej zachránila -  slíbila mi jídla tuny! Byl jsem štěstím bez sebe, protože to vypadalo, že konečně někam zapadnu, poté, co mě jiná kolej šokovala a já k nim najednou nechtěl. Tedy k věci - budoucnost přede mnou a i nějaké to setkání se staršími. Beru. A právě tam se to odehrálo. Ema, která se modlila abych neskončil u nich. Taky jsem se modlil s ní, protože jsem viděl jaký má apetit. Jenže Moudrého klobouka to prostě nezajímalo, jaký smlouvy jsem podepsal, prostě mě ta potvora hodil do Nebelvíru. A já měl trauma, ztratil chuť k jídlu, k tomu navíc mě nějaká Frey mačkala jako plyšáka! 

Následující den vstala Ema brzy. Najedla se. Víc, než je zdrávo. I Sarin se vykulil z chlapeckých ložnic. Taktéž posnídal, víc než by se opět Emě líbilo. A tak přišlo vzájemné hlídání. Kdo sní víc? Kdo bude rychlejší? Kdo bude první u snídaně, oběda či večeře?

Sarin: Co k tomu dodat? Celou noc jsem nespal. Měl jsem strach jak to bude s jídlem, hlavně když v kolejce je konkurence! A stejně mě předběhla, je to neuvěřitelná ženská.

Následoval kolejní Pasovací večírek. I tam bylo hodně jídla, stoly se prohýbaly pod výtečnou krmí. Sarin s Emou se předháněli, kdo sní víc. A tak to šlo dál a dál. Bylo to o rychlosti a postřehu. Kdo dostane největší řízek? Kdo bude první u stolu? Nesnědl toho jeden víc než ten druhý? 

Sarin: Podruhé v životě mě někdo o kousek přejedl, nebudu lhát, přemýšlel jsem o tom, jak aplikovat projímadlo, ale protože jsem na hradě nový, strach mi to vůči staršímu nedovolil.

Jeden večer se konala výprava do Zakázaného lesa. I tam se projevil jejich apetit. Batůžky naplněný jídlem, ostražitost nepolevila. Hlídali se navzájem, pod taktovkou madam Lecter bloudili lesem a drobili.

Sarin: No, ty to těm čtenářům nepovíš jako? Tohle byl vážení zlomový den! Na té výpravě totiž byly tak dobré langoše, že se jejich nesnězení mělo brát jako čtvrtá kletba! Tak luxusní byly. Nejlepší langoše jaké jsem kdy v životě jedl a autorem byla krví a potem propocená Ema! Tehdy se ve mně něco pohlo, asi praskl led či oběd, kdo ví.

Pak se ti dva potkali na famfrpálovém hřišti. Ema mačkala na hrudi svou svačinu, Sarin číhal, zda jí nespadne. Vzájemně se pošťuchovali, zlobili, ale vždy to bylo milé a přátelské. Alespoň oni dva to tvrdí. Sarin usoudil, že Ema létá pomalu. Kdybychom prý létali na kýtách, oběma by nám to šlo lépe. Ten večer se něco zrodilo. Vzájemné pochopení. Oba si četli myšlenky. Kýta? Letět na něčem tak nádherném a voňavém? 

Sarin: Ty kýty si musíme patentovat po škole! Jen ještě nevím,  jaké zvíře nám povolí. Hele. Jestli nám to někdo ukradne! Víme, kdo si to četl! Že jo? Nebo ne?

A tak šla jídelní rivalita pomalu bokem. Začali společně snídat. Sice jedli rychle, sledujíc jeden druhého, ale ostré hrany jedlíků se pomalu otupovaly. Na dalších večírcích si začali povídat, smát se. Na následujících trénincích si společně představovali, jaké by to bylo, kdyby vážně létali na kýtách. Spojovalo je jídlo, smysl pro humor a společné zájmy. 

Sarin: Věřím, že rok, maximálně dva, a oba se naučíme konečně jíst pomalu, jak lidé, že? Věřím, věříš?

Emě se zdálo, že v prvních měsících tohoto roku zhubla. Ale kalhoty jí  nepadaly, tak to bylo opravdu jen zdání. Než odešel Pitrys k tučňákům, často v kolejce vařil. Ema byla zvyklá být u stolu první, teď už však sama nebyla. Boj po boku jedli spolu. 

Sarin: Tohle byla u nás krize, ty si hubla a já přibíral, život opravdu není fér, ale člověk to musel překousnout a pak jsme měli další posun, že ano? Jo počkat, ať nepředbíhám. Povídej.

Při šestém termínu výuky se stalo něco zvláštního. Moudrý klobouk poslal Emu na seminář s názvem Světy z pixelů. Emča seděla smutná v kolejce. Sarin dorazil s výbornou náladou. Oba seděli na pohovce u krbu a Sarin se začal zajímat, co se děje. Ema se slzami v očích mu vylíčila, jak byl na ní Moudrý klobouk zlý. Kdo by nevěděl, jak to má Ema s mudlovskými počítači a technikou všeobecně. Sarin se zvedl a někam odešel. Když se vrátil, oznámil jí, že si ten seminář zapsal taky, aby nebyla sama a řekl jí, že to společně zvládnou. A tak jsme seděli v lavici vedle sebe a vzájemně se podporovali. 

Sarin: Jop jop, přesně tak to bylo. Mám prosbu, budeš mě muset hlídat, než někomu daruji ledvinu. Chtěl jsem ti pomoct tak strašně moc a přitom to bylo jako říct vrbě Mlátičce, že je stará větev a stát metr od ní. Ale nakonec jsme to oba zvládli a ty dokonce úplně luxusně!